Naskytla se nám příležitost zbavit se na pět dní dvou třetin námi opatrovaných živočichů, zůstal nám na krku jen nejmladší člen rodiny, kterého zatím nemůžu opustit na více než dvě hodiny. Plán byl vyrazit k našim jižním sousedům na některou z vyhlášených cyklostezek. První volba padla na Dunajskou cyklostezku v okolí Kremsu a Melku, bohužel ubytovací kapacity byly beznadějně vyčerpány (jet s miminem naslepo a hledat bydlení až na místě se nám nechtělo), takže přišel na pořad plán B – Solná komora, kde jsme ovšem pochodili naprosto stejně. Nakonec se nám podařilo najít apartmán v penzionu Haus Elisabeth v Mittersillu přímo na Tauernské cyklostezce.

Cesta proběhla naprosto hladce, byť trvala s přestávkami sedm hodin. Paní domácí nás potěšila hned na začátku, když nám nabídla větší apartmán, než jsme si objednali, co nás ale nepotěšilo, bylo počasí. Až do Salzburgu jsme se v autě vařili i s klimatizací, ale čím dále jsme zajížděli do hor, tím se více zatahovalo a z Zell am See do cíle jsme jeli vyloženě v průtrži. Naštěstí stěhování z auta do apartmánu už proběhlo bez deště a k večeru jsme spojili příjemné s užitečným – vyrazili prozkoumat okolí a místní supermarket.

Následující den byl jediný s příznivou předpovědí počasí (což v našem případě znamená kolem 22 stupňů a zamračeno), tak jsme se sbalili na celodenní kolový výlet do Zell am See. Kilometry ubíhaly jedna báseň, Tauernská cyklostezka je pohodová, asfalt bez jediného defektu, kopečky nestojí za řeč, okolní krajina vybízí k neustálému kochání se, jen místo čistého alpského vzduchu je cítit spíše zemědělství. Nevím, jak jsme koukali do mapy, ale předpoklad byl solidních (a pro nás maximálně únosných) 55 až 60 km. Když jsme dojeli do Zell am See a měli na tachometru 38 km, bylo to krapet nemilé překvapení. Další překvapení následovalo, když jsme se rozhlédli kolem sebe a zjistili, že jsme se ocitli v Perském zálivu. Drtivá většina turistů byla arabského vzezření, ženy v šátcích či dokonce burkách, arabské nápisy, restaurace hlásající, že jejich jídlo je halal, zapochybovali jsme, jestli se ještě nacházíme v Rakousku. No a mezi těmi všemi zahalenými ženštinami, ze kterých byly mnohdy vidět jen oči, jsem měla kojit. Nezapomenutelný zážitek.

Po delším hledání jsme našli příjemnou restauraci, u které jsme mohli zaparkovat kola i s vozíkem, doplnili jsme energii a vydali se zpátky, protože prodírání se s koly mezi davy lidí jak v úzkých uličkách, tak na promenádě kolem jezera nám nepřišlo nijak příjemné. Cestou zpět už jsme nebyli tak nadšení – zaprvé jsme zmokli, zadruhé jsme ke konci necítili zadky a i Vítkovi už to připadalo nějaké dlouhé.

Další den ráno bylo navzdory předpovědi krásně, takže jsme se rozhodli zdolat (tentokrát autem, protože kola jsme nechtěli ani vidět) Grossglocknerskou vysokohorskou silnici, která slovy propagačního letáku patří k nejúchvatnějším panoramatickým silnicím v Evropě. Celodenní karta opravňující k vjezdu stojí 35 EUR, což se zdá být dost, na druhou stranu kromě nákupu občerstvení či suvenýrů v horských chatách není nutné už sáhnout do peněženky. Nehradí se parkovné ani vstupné na výstavy, kterých je podél silnice hned několik.

Cesta z obce Bruck an der Grossglocknerstrasse ke kýženému cíli, kterým je vyhlídka na nejvyšší rakouskou horu Grossglockner a ledovec Pasterze z Výšiny císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josef-Höhe), je dlouhá 48 km, ale dojet tam trvá neskutečně dlouho, protože se hodně stojí, rozhlíží a fotí. Kaiser-Franz-Josef-Höhe je pojmenovaná na počest panovníkovy návštěvy uskutečněné v roce 1856 a jsem si jistá, že císař tam zažil o dost intimnější atmosféru. Čtyřpatrové parkoviště se během dne téměř zaplnilo a přestože se člověk nachází v srdci Vysokých Taur, potkává tam totální nehoraly, třeba dámy v balerínkách či turisty v žabkách. Za návštěvu stojí také rozhledna Wilhelma Swarovského, odkud jsme díky dalekohledům viděli velehory opravdu detailně.

Cestou zpět jsme ještě potrápili spojku našeho vozu a vyjeli na nejvyšší bod Grossglocknerstrasse, kterým je vrchol Edelweiss-Spitze (2 571 m). Slibovaný výhled na 30 třítisícovek se však kvůli houstnoucím mrakům nekonal.

Projížďka po Grossglocknerstrasse je opravdu zážitek (obzvlášť pro řidiče). My viděli to nejzákladnější a strávili tam celý den. Komu den nestačí, je možné koupit vícedenní kartu za 54 EUR a užívat si hory dosyta.

Čtvrtý den dopoledne jsme vyrazili do města. Mittersill nenabízí nic moc k vidění, navíc centrem vede velmi frekventovaná silnice, takže jsme naše snažení o příjemnou procházku po chvilce vzdali. Na odpoledne jsme potom naplánovali opět kola (cíl Krimmelské vodopády – podle některých zdrojů nejvyšší vodopád v Evropě), tentokrát jsme ale mapu prostudovali pečlivěji a po zralé úvaze a předchozí zkušenosti se rozhodli, že cestu do Krimmlu absolvujeme místní úzkokolejkou. Cena za půlhodinovou jízdu (dvě osoby a dvě kola) není nikterak malá – něco přes 19 EUR.

Nemilé je, že nadráží Krimml se nenachází v obci Krimml, ale asi 4 km od ní pod kopcem. Vstupné ke Krimmelským vodopádům stojí 3 EUR. My doufali, že vodopády půjdou vidět aspoň částečně odněkud, kde nebudeme muset platit, protože s koly a vozíkem bychom se stejně k žádné pořádné vyhlídce nedostali. Naštěstí jsme úplnou náhodou zamířili po pravém břehu říčky Krimmler Ache a dorazili ke spodní části vodopádů. Úkol tedy splněn, viděli jsme aspoň něco (i když zdaleka ne vše) a mohli jsme vyrazit do Mittersillu. Cestou jsme museli několikrát čekat, až se posune hrozivě vypadající bouřka, která řádila kousek před námi a naštěstí se ubírala stejným směrem jako my. Nedostatkem Tauernské cyklostezky je totiž to, že na ní je minimum příštřešků pro případ náhlého deště. Když jsme celí mokří (a to mám blatníky) dojeli do penzionu, měli jsme na tachometru pěkných 42 km.

Pobyt v Alpách jsme si skvěle užili, počasí jsme si nakonec ani nemohli přát lepší, jen těch dní by to chtělo trochu víc. Snad příště.