Dovolená na Slovensku vůbec nebyla v plánu. Chtěli jsme jet k moři. Dlouho jsem odmítala uvěřit, že se pro nás na celé Istrii nenajde jediný apartmánek, ale hodiny strávené hlednáním ubytování nakonec přišly vniveč. V Chorvatsku zažívají invazi. Takže jsme skončili v Bojnicích, které se staly na týden naší základnou. Sehnat ubytování i zde byl trochu problém, vyšel až několikátý pokus, a to apartmány Teddy na okraji Bojnic směrem k Prievidzi (příznačně na ulici Okrajová). Údajně jsme ale dostali nejhorší apartmán, který je určen pro psí cestovatele a jejich smečku. Apartmán byl sice čistý a vypadal zánovně, nicméně bylo v něm pro nás trochu málo místa a sem tam některá věc vypověděla službu – počínaje internetem a konče teplou vodou v kuchyňce.
Bojnice nabízejí pro rodiny s dětmi nepřeberné množství aktivit a samy o sobě vydají na slušnou dovolenou (neznám jiné město obdobné velikosti, které by oplývalo tolika atrakcemi na tak malém prostoru). Podmínkou je ale pěkné počasí, protože o indoor aktivity je zde nouze (pominu-li prohlídku zámku, která je pro naše účely nepoužitelná). My pak v zoufalství museli do nákupního centra v Prievidzi. Co tedy podniknout v Bojnicích…
Procházka kolem zámku, který je považován za nejkrásnější na Slovensku, a po centru města spojená s posezením v jedné z četných hospůdek a kavárniček je naprostý základ. Hodně zajímavá pro mě byla informace, že zámek a přilehlé pozemky několik let vlastnila firma Baťa. Nedaleko zámku se vchází do nejstarší a největší slovenské zoologické zahrady. Prohlídková trasa je trochu náročenější a odměnou za vyfunění téměř 100 výškových metrů jsou “pouze” nějací (pa)rohatí tvorové, takže my si trasu i s ohledem na blížící se déšť zkrátili a soustředili svou pozornost na to nejzajímavější zvířectvo v čele se slony, které náš syn ještě naživo neviděl. Každopádně jde o jednu ze slabších ZOO, na můj vkus tam bylo moc ptáků a kopytníků na úkor jiných zvířat. Připouštím ale, že náš dojem může být zkreslen skutečností, že jsme část prohlídky absolvovali v lijavci. Každopádně dítě bylo nadšeno i tak.
Nedaleko zámku se nachází také Bojnický dvůr – lákadlo na turisty s uličkou řemesel, kde se dá pořídit rukodělný suvenýr, kavárnou a restaurací. Ze dvora se vchází do amfiteátru, v němž probíhají představení sokolníků a historického šermu, což jsme si ovšem nechali ujít.
Asi 10 minut chůze dělí zámek od termálního koupaliště Čajka. Cestou ke kúpalisku doporučuji minout bez návštěvy minidinopark. Náš dinofilní syn jej samozřejmě chtěl navštívit, ale za 7 EUR (vstupné pro dospělého a jedno dítě) to opravdu nestojí, dinasaurů tam je všeho všudy deset, za 15 minut není co řešit. Koupaliště bývá za hezkého počasí narvané k prasknutí. Je vidět, že už má něco za sebou, ale jsou tam vybudovaná nová brouzdaliště a relaxační bazén s divokou řekou a vířivkou. Zajímavě vypadaly skluzavky, ty jsme ale nevyzkoušeli. Vstupné nijak lidové – 7 EUR pro dospělého, odpoledne potom nižší.
Trochu mimo centrum města leží Kúpele Bojnice. Lázně jsou maličké, ale procházka po nich příjemná. Pes tam samozřejmě nesmí.
Vašík se při zmínce, že jdeme do restaurace, automaticky ptá, jestli tam budou hračky (restauracím bez dětských koutků či hřišť se zpravidla vyhýbáme). Pro tyto případy mám dva tipy: Salaš Vígľaš kousek za Bojnicemi směrem na Nitrianske Rudno a restaurace Meridiana na Prievidzské ulici, obě s megahřišti, jaká se u nás jen tak nevidí.
Pro úplnost ještě dodávám Muzeum pravěku nacházející se v Prepoštské jeskyni, významném nalezišti neandrtálců, které jsme už ale nezvládli navštívit, ač jsme chtěli.
Jak je vidět, o zážitky v Bojnicích není nouze, jen eura mizí z peněženky závratnou rychlostí, protože ceny jsou na Slovensku překvapivě vyšší než u nás. A rada na závěr: psa nechat doma :-).