Během letních prázdnin se nám zadařilo strávit několik dní v Jeseníkách. A hned dvakrát. První pobyt probíhal nejprve ve složení dvě matky + tři děti, čemuž odpovídala i náplň. To byla samá zmrzlina, kolotoče, hřiště, lázeňské oplatky a sem tam lanovka, koupaliště nebo krmení jelenů. Za tři dny jsme toho stihli tolik, že už mám krapet problém to z hlavy dát dohromady. Ještě že mám vše zdokumentováno. Po oněch třech dnech dojel na víkend můj muž a vystřídal mou kamarádku a její dceru. No a jelikož se nám v horách náramně zalíbilo, vyrazili jsme pár týdnů nato v rodinné sestavě na dalších pět dní znovu. Po oba pobyty bylo naší základnou město Jeseník. Do lázní jsme to měli, co by kamenem dohodil, takže jsme se tam vyskytovali téměř každý den, protože je tam prostě hezky a nabídka aktivit je přepestrá.

Lázně Jeseník byly založeny roku 1822 Vincenzem Priessnitzem jako první vodoléčebné lázně na světě, přičemž vodoléčba se zde jako primární léčebná metoda užívá dodnes. Dominantou lázní je Sanatorium Priessnitz, secesní budova se stylovými interiéry, z nichž část je veřejně přístupná. Obří ušáky v hale přímo vybízejí k odložení těla a relaxaci. Stylově naprosto jinde je ovšem zdejší (samoobslužná!) kavárna, jejíž nabídka je mírně řečeno neuspokojivá. Škoda. Jednou z atrakcí sanatoria je návštěva vyhlídkové věžičky na střeše, jejíž otevírací dobu je třeba zjistit dotazem na recepci či pohledem na přilehlou nástěnku. Bohužel nám potěšení z parádního výhledu nebylo dopřáno, vyskytovali jsme se poblíž vždy v nevhodnou dobu. Dále není od věci hodit očko na nástěnku před vchodem do jídelny. Dá se z ní vyzvědět, jaké kulturní a společenské akce jsou v následujících dnech v lázních na pořadu. A není jich obvykle málo. Např. každou neděli probíhají promenádní koncerty v Hudebním altánu, “světoznámá country kapela” Holátka se nám ale moc netrefila do vkusu.

Z prostoru před Priessnitzem (a co teprve z věžičky) je nádherný výhled na hlavní vrcholy Hrubého Jeseníku (pokud zrovna nejsou mraky, mlha, lijavec nebo tma) a odjíždí odtud turistický vláček Lázeňáček, jehož trasa se neomezuje pouze na samotné lázně, ale sem tam zajede dolů do Jeseníku, někdy na Čertovy kameny či k jeskyni Na Pomezí.

Za sanatoriem je potom dětský ráj, kde jsme strávili hodně času – dětské hřiště a několik kolotočů. Opodál se nachází infocentrum a u něj výchozí bod pro pěší výlety do okolí. Zajímavostí je relativně nedávno zbudovaný Balneopark – areál s vodními procedurami vycházejícími z odkazu zakladatele lázní. Základem je nořit jednotlivé části těla do pramenité (rozuměj ledové) vody, ti nejzdatnější se nechávají ošplíchat v Priessnitzově sprše. Pravda je, že (nejen) imunitní systém si lebedí.

Okolí lázní je doslova prošpikováno prameny, k nimž vedou naučné stezky nebo alespoň turistické trasy. Pro někoho, kdo pobývá v lázních delší dobu, může být honba za prameny docela fajn bojovka. My si můžeme odškrtnout pět kousků.

Další atrakcí pro děti je Muzeum LEGA, do něhož bychom pravděpodobně nezavítali, kdybychom nepotřebovali někde přečkat asi hodinovou apokalypsu. Jelikož vstupné pro dospělého činí 150 korun, rozhodla jsem se obětovat a onu hodinu strávila pozorováním lijavce zabořená do křesla v Priessnitzu. A dle manželova nadšeného výrazu jsem dobře udělala. Ne že by expozice byla tak zoufalá, naopak prý byla docela bohatá, ale její součástí je i obří televize, v níž stále dokola běží krátký dokument o historii LEGA, přičemž když to Václav objevil, nezajímalo ho už prakticky nic jiného, a možná by tam seděl doteď, kdybychom ho nechali.

Ve výčtu zajímavostí bych mohla ještě pokračovat, ačkoliv tentokrát už jsme nic dalšího nestihli. Pěkná je procházka po kolonádě (Ripperově promenádě), kde je mimo jiné umístěna Priessnitzova hrobka (také bývá sem tam otevřená, stačí se doptat na recepci sanatoria). Když jsem zde byla poprvé, překvapilo mě, že kolonáda nevypadá tak, jak jsem u lázeňských kolonád zvyklá. Žádné sloupoví a dlažba, ale vzrostlé stromy. V rodném domě Vincenze Priessnitze, v němž byl roku 1822 zřízen první vodoléčebný ústav, je dnes kromě kavárny muzeum s expozicí věnovanou životu zakladatele lázní a počátkům vodoléčby.

A ještě pár vět na závěr o restauracích a kavárnách. Jak jsem psala, kavárna v Sanatoriu Priessnitz nic moc. Dobrou kávu, zákusky, zmrzlinu a vlastně i jídlo mají ve WIENER KAFFEEHAUS ve Vile na Kolonádě. Co tam ale drhne, je obsluha. Vynikající po všech stránkách je Vinckovo Kafe, kavárna v rodném domě Vincenze Priessnitze. A dobrý oběd jsme dostali také v Baru U pramene nacházejícím se v budově, která se z pro mě neznámých důvodů označuje jako Hrad.

Lázně Jeseník jsou úžasná dovolenková lokalita. Mým snem je strávit 14 dní v nějakém slušném lázeňském pokojíčku, nechat se opečovávat a obsluhovat a chodit po horách a procedurách. Doufám jen, že to nebude obnášet pořídit si některou ze zde léčených diagnóz.