Naše cesta z Varšavy končila toho dne nedaleko Katowic ve městě Tarnowskie Góry. Ubytovali jsme se v hotelu Aslan, jehož zdi na chodbách zdobily četné fotografie krále zvířat. Hotel to byl velmi příjemný, i když se nás recepční opakovaně snažily přesvědčit, že cena, za kterou jsme si hotel zarezervovali přes booking.com, není totožná s cenou, za kterou jsou nás ochotny ubytovat a ráno nakrmit (ta jejich byla přirozeně vyšší).
Následující den (Velikonoční pondělí) jsme se vydali dolů do dolu. Tarnowskie Góry (v překladu Tarnovské Hory) bývaly hornické město, jedno z nejvýznamnějších ve střední Evropě, které vzniklo jen díky tomu, že někdy koncem 15. století místní zemědělec vyoral lesklý kámen. Tak začala těžba zinku, olova a stříbra a aby to horníci neměli daleko, postavili si poblíž město. Postupem času se doly rozrostly, systém těžby byl stále propracovanější, až se propracoval k tomu, že byl loni zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO (rudy už se zde samozřejmě roky netěží).
Samotná prohlídka je velmi pestrá a zajímavá. Ujala se nás naprosto výborná průvodkyně, která mluvila sice polsky, ale velmi srozumitelně, takže českou tištěnou verzi průvodcovského povídání jsme prakticky nepoužili. Ono by to ani nešlo, protože všude byla skoro tma a paní nás stále popoháněla, ať nezdržujem. A to jsem jen fotila. Prohlídka začíná v muzeu, tam jsme se dozvěděli něco o historii těžby a města, poté jsme vyfasovali přilby a výtahem sjeli 40 metrů pod povrch. Mnohdy v předklonu jsme absolvovali asi kilometr a půl dlouhou trasu zpestřenou desetiminutovou plavbou na lodičkách. Co mi přišlo docela zajímavé, bylo zjištění, že zrovna ve zdejším dole začali horníci uctívat sv. Barboru jako svou patronku. Stejným výtahem jsme se dostali opět nahoru, zakoupili hornické suvenýry, venku si prohlídli parní stroje používané při těžbě a kvapem vyrazili do Česka, vyzvednout v Ostravě psa, v Opavě jedno dítě, v Krnově druhé dítě a domů.