Poslední článek z naší slovenské dovolené má podtitul “Co se do minulých článků nevlezlo”. Jak jsem už psala, na poslední tři noci jsme se přesunuli do Telgártu v podhůří Nízkých Tater. Takové stěhování zabere půl dne, takže abychom druhou půlku využili nějak smysluplně, sbalila jsem starší ratolest a vyrazili jsme na malou cyklovyjížďku. Ostatní členy výpravy jsme nechali v apartmánu, jelikož mému muži ruplo v zádech. Naplánovala jsem báječnou trasu z Telgártu po cyklostezce přes Šumiac do Pohorelé a zpět vlakem, abychom absolvovali místní raritu – telgártskou smyčku. Ještě jsme nevyjeli z Telgártu a už se objevil první problém – cyklotrasa vede přes romskou osadu. A zcela upřímně přiznávám, že jsem prostě neměla odvahu se tudy sama s děckem na kole pustit. Takže jsme se vrátili na hlavní cestu a do obce Šumiac dojeli po asfaltu. Naštěstí silnice není nijak zvlášť frekventovaná.

Obec Šumiac je moc hezká, my ale bohužel neměli čas se zde příliš zdržovat, protože vlak nečeká. Napojili jsme se na cyklostezku a po kilometru ji úspěšně ztratili. A už nenašli. Bloudili jsme po lukách sem a tam, GPSka na mobilu stávkovala, takže v momentě, kdy po nás šel ovčácký pes z místní salaše, jsme vzali nohy a kola na ramena a přímou cestou z kopce dolů se za doprovodu houkajícího vlaku, v němž jsme měli sedět, dostali opět na hlavní u obce Valkovňa, kde jsme potupně sedli do auta a nechali se odvézt zpět do Telgártu.

Další výlet směřoval do Spišské Nové Vsi, poněvadž se zde nachází zoologická zahrada. A musím říct, že mě příjemně překvapila. Čekala jsem kozy, lemury a maximálně velbloudy (nic proti nim, ale nejsou to úplně top zvířata) a tam kozy, lemuři, velbloudi, medvěd, lev a dokonce orangutan. Do toho přiměřeně dětských atrakcí, akorát jídlo typicky zoologickozahradní – hranolky, smažák, párek v rohlíku. Děti ovšem spokojené, což bylo hlavní. Cestou zpět jsme krátce zastavili za účelem prozkoumání Stratenského kaňonu, úžiny na území Slovenského ráji vytvořené říčkou Hnilec. Velmi nenáročná asi tříkilometrová naučná stezka po asfaltové cestě lemovaná vysokými skalami byla pro pozdní odpoledne ideálním zabíječem času.

Poslední den – poslední cyklovýlet. Auto jsme odstavili u vlakové stanice Dedinky, nasedli do sedel, ujeli asi 100 metrů a zasekli se na hrázi vodní nádrže Palcmanská Maša, kde zrovna hasiči trénovali slaňování. Když jsme se dostatečně vynadívali, mohli jsme pokračovat na oběd. Hned na začátku Dedinek jsme objevili výbornou restauraci, jejíž název si nepamatuju, ale vařili tam fakt skvěle. Potom jsme už konečně mohli pořádně šlápnout do pedálů a vydat se po pohodlné nenáročné cyklotrase podél kolejí a říčky Hnilec do Nálepkova, kde jsme nasedli na vlak a nechali se vyvézt zpět k autu. Uznávám, že taková vyjížďka je malý cyklopodvod, protože místo nás do kopce funěl vlak, ale mé svědomí je čisté. Do kopce se ještě určitě našlapu dost a nepotřebuju k tomu živá závaží nezanedbatelné hmotnosti :-).

Slovensko má opravdu co nabídnout a během naší letošní dovolené jsme se o tom opětovně přesvědčili. Ovšem už teď se těším, až nám chlapci dorostou a poprvé s nimi vyrazíme aspoň k Popradskému plesu.