Z Korutan je to k moři, co by kamenem dohodil. Toho nešlo nevyužít, a tak když předpověď hlásila nic moc počasí v Rakousku, zaveleli jsme přesun k Jadranu. Jelikož jsou nám severoitalská letoviska naprosto neznámá, docela jsme tápali, kam zamířit. Když jsme ale na mapě objevili ikonku UNESCO v Aquileii, směr byl rázem jasný. Najít nějaké koupací letovisko poblíž už nebyl problém. Po necelých dvou hodinách jízdy jsme vystupovali na parkovišti u aquileiské baziliky a rovnou odhazovali svršky. Oproti korutanskému ránu to byl sakra rozdíl.

Aquileia byla po Římu druhé nejvýznamnější město římské říše a na pozůstatky této doby se dá narazit na každém kroku. Kromě toho, že se všude povalují antické šutry, je zde také několik ucelenějších archeologických lokalit, z nichž jsme k návštěvě vybrali antický říční přístav Porto Fluviale. Další významnou památkou je bazilika z dob raného křesťanství, jejíž podlahu zdobí nádherná mozaika. Docela náročný byl v tom vedru výstup na vyhlídku na zvonici. Schody jsou hodně vysoké, takže manžel musel mladšího synka vynést, což málem odnesl zdravím (manžel samozřejmě).

Bylo evidentní, že památky chlapečky zajímají pramálo a dávali to najevo různými vytáčecími způsoby. Když už to bylo k nevydržení a o muže se pokoušel infarkt podruhé, naskákali jsme do auta a během ani ne čtvrt hodiny se přesunuli do přímořského Grada. Tam, místních poměrů neznalí, jsme se jali hledat pláž, resp. její neplacenou část. Nakonec trochu štreka od auta, docela dost lidí, ale zadařilo se. Děcka se okamžitě vrhla do vody, načež jsme zjistili nemilou věc – voda dosahovala stovky metrů daleko po kotníky, když se hodně zadařilo a člověk našel nějaký dolík, tak po kolena. Pro dospělé o ničem, kluci byli nadšení.

Navečer jsme se chtěli ještě podívat do samotného Grada. Tam je dost velký problém s parkováním, kroužili jsme snad půl hodiny, než jsme našli místečko. Grado je živé letovisko, bohužel už nebyl čas ho projít. Každopádně jsme tam měli bezkonkurenčně nejlepší zmrzlinu celého léta. Zpět do Rakouska jsme vyjížděli už za tmy, cestou jsme se ještě třičtvrtě hodiny zdrželi v koloně a do stanu jsme lezli polomrtví kolem jedenácti večer. Ale stálo to za to, italský den v rámci víceméně horské dovolené příjemné zpestření.