Podzim je v plném proudu, je načase začít psát o letní dovolené. S mým návratem zpět do práce bude času na turistování a následné blogování, zdá se, ještě méně, ale já to nevzdám! Prázdniny jsme měli hodně našlapané, protože to byly poslední prázdniny, kdy jsem nemusela řešit, jestli mám poslat děcka na příměšťák, nebo si vzít pár dní dovolené. Takže hnedle první sobotu jsme nabalili vše potřebné na cyklo-stanovou dovolenou a v neděli vyrazili k Mácháči. Teda ne úplně, základnu jsme měli v autokempu Nedamov, protože Mácháč je pravidelně plný sinic, kdežto Černý rybník, na jehož březích se kemp nachází, se tvářil koupatelně.
Kemp byl fajn, u rybníka písečná pláž, přímo v areálu letní kino (ve kterém jsme nebyli), dětské hřiště a minigolf, občerstvení v pohodě, i když kiosek, ve kterém by se daly koupit po ránu aspoň rohlíky, chyběl. Sociálky byly použitelné, ovšem v exponovaných termínech, kdy kemp praská ve švech, dvě sprchy a dvě umyvadla (v dámské sekci) nestíhají, stejně jako uklízecí služba. V noci bývá docela klid, jelikož většinovými návštěvníky jsou rodiny s dětmi. Čili za naši rodinu můžu doporučit.
Teď k tomu, co se dá podnikat v blízkém i vzdálenějším okolí, resp. co jsme podnikli konkrétně my:
Čertova rokle, Dolské údolí, Skalní hrad Sloup
Hned první vycházka začala slibně, avšak skončila nevalně. Zcela náhodně jsem v mapě vybrala kus nějaké turistické trasy dlouhý okolo 4 km, víceméně po rovince, lesem (protože bylo fakt vedro) a vypadalo to, že by tam třeba i mohlo být něco k vidění. Auto jsme nechali uprostřed ničeho nedaleko skautského tábora a autobusové zastávky Holany, Pavlovice rozc., a busem dojeli do malebné vsi Dřevčice, kde jsme v místním koloniálu obstarali svačiny a vyrazili po zelené na sever. A tím idylka skončila. Po chvilce nás místní pán stopnul, že v Čertově rokli se těží dřevo a nedá se tudy projít, a navedl nás, kudy to obejít. Objížďka vedla přes zříceninu Chudý hrádek (jíž jsme se původně měli vyhnout) po poli, v prachu, na slunci, po kopcích, případně vysokou trávou. To nejmladšího účastníka natolik rozhodilo, že i po návratu na původní trasu už jen prudil, řval a odmítal pokračovat. I když jsme se snažili kochat krásnou krajinou a neustále si říkali, že tam je krásně, negativní dojem a blbou náladu už nějak nešlo zvrátit.
Zlepšení naštěstí nastalo po obědě. Zajeli jsme do Sloupu v Čechách, kde nám byla doporučena návštěva skalního hradu. Hrad je částečně opravdu vytesán do skály, částečně postaven na jejím plochém vršku ve výšce 30 m nad okolním terénem. U pokladny jsme dostali papírového průvodce a památku prozkoumali po vlastní ose, což je koncept, který nám s dvěma tu více, tu méně neukázněnými kluky maximálně vyhovuje. A hoši byli nadšení. Dokonce i dopolední nezdar byl zapomenut, obzvlášť když jsme prohlídku korunovali kávičkou a zmrzlinou ve velmi příjemné kavárně Mňau Café a celý den pak koupáním v kempovém rybníce.
Na kole na Kokořín
Autem jsme se přemístili do další kouzelné vesničky Dobřeň. Z ní jsme vyrazili na okružní jízdu po hradech, pokličkách a jeskyních. První zastávka – Jestřebické pokličky. Tam jsme se škrábali jen Vašík a já, protože cesta od cyklostezky k šutrákům je dost příkrá a Víťa pohledem na ni zhodnotil, že na to kašle. Pokračovali jsme k dalším, těm známějším pokličkám – Kokořínským. K těm jsme už vylezli všichni, přístupné jsou po dřevěných schodech, kterých je sice taky dost, ale děcka je kupodivu vyběhla jako nic. Nahoře je nezajímalo nic jiného, než pán pouštějící si drona, skály je nechaly naprosto chladnými.
Celou cestu jsme doposud jeli víceméně z kopce, což dalo tušit, že pohodlí záhy skončí. Směrem ke Kokořínu se silnice začala povážlivě zvedat, ale Vašík, který poprvé šlapal bez možnosti výpomoci (tyč za kolo zůstala doma – cíleně, přece v šesti letech se nenechá táhnout), ukrajoval výškové metry docela statečně. Přístup k samotnému hradu je pro kola (a obzvlášť pro kola s vozíkem) dosti krkolomný, ale odměnou budiž výborné trdelníky na nádvoří, které jsme zblajzli, jen se zaprášilo. Hrad jsme si prohlédli jen tak zvenčí, s Vášou jsem akorát vylezla na věž, a následně pokračovali na oběd do obce Kokořín. Restaurace U Koně vypadala lákavě, oběd ale nebyl nic moc. Burgery s tunou kečupu, to bylo fakt velký špatný.
Poslední zajímavostí na trase byla loupežnická jeskyně Klemperka, od ní už to bylo “jen” asi 5 km do kopce (i když nijak prudkého) zpět do Dobřeně. Musím říct, že trapných 20 kilometrů, ale zbití jsme byli teda dost.
ZOO Ústí nad Labem
Dovolená bez zoologické není dovolená. V okolí Máchova jezera ovšem žádná zoologická tak nějak není. Takže jsme museli víc než hodinu jet do Ústí. A dobře jsme udělali. ZOO Ústí nad Labem se nám moc líbila. Jak už to u zoologických bývá, je v kopci, ale nahoru jezdí autovláček a od slona je nádherný výhled na České středohoří. Návštěva každé zoologické se u nás vždycky protáhne, protože my nejdeme jen po zvířatech, ale taky po hřištích. Takže ačkoliv jsme chtěli v Ústí ještě něco podniknout, když už jsme tam dojeli, jediné, co jsme ještě kvečeru zvládli, byl nákup v Bille.
Na kole okolo Máchova jezera
V první řadě je nutné zmínit, že Máchovo jezero se na kole objet nedá. Výchozím bodem výletu bylo parkoviště u nádraží v Doksech. Nejkratší cestou jsme se dostali k vodě (přímo u jezera – rybníka v okolí přístaviště a vstupu na pláž je zákaz jízdy na kole) a odtud různými cestičkami za město na žlutou turistickou trasu. Tam jsem se zejména já se svým trekovým kolem dost natrápila, protože povrch tam je povětšinou pískový, takže to fakt hodně klouzalo. První pořádná zastávka proběhla u skalního masivu nazvaného Králův stolec, z něhož se výhledem kochával sám Karel IV.
U Břehyňského rybníka jsme se napojili zpět na silnici, po které jsme jeli asi 5 km mezi lesy, Mácháč v nedohlednu. Pro dítě to byla docela nuda a jelikož silnice je rovná, auta tam jezdívají rychle, což na kole je dost nepříjemné. Další zastávku jsme měli v chatové oblasti Pod Borným, kde se na obrovské ploše vyskytuje změť různých chatek vystavěných, jak bylo z jejich exteriéru zřejmé, v dávné minulosti. V jedné z občerstvoven jsme nad nedobrým obědem zkonstatovali, že tady bychom dovolenou teda opravdu trávit nechtěli. Z kempu jsme se snažili dostat opět k vodě, ale turistická trasa, která podél rybníka vede, je pro kola nesjízdná, takže jsme se vrátili zpět na asfaltku. Ve Starých Splavech jsme se už jen stavili na zmrzku a po Jarmilině stezce dojeli k cíli. No výlet by to v zásadě nebyl špatný, ale na náš (a zejména Vašíkův) vkus tam bylo málo zajímavých zastávek.
Na kole kolem Bezdězu
Poslední vyjížďku jsme zkombinovali s jízdou vlakem. Vyrazili jsme opět z parkoviště u dokského nádraží. Tam jsme si počkali na asi půl hodiny zpožděný vlak, který nás za 10 minut dovezl do stanice Bezděz. Odtud jsme vyrazili nejdříve mezi poli, poté lesem zpět do Doks. Cesta to byla nenáročná, víceméně stále z kopce, trochu mi ta lesní část připomínala cyklostezky v České Kanadě. Na konci jsme si opět zajezdili v pískovišti a v Doksech konečně dobře poobědvali v pizzerii Kovárna (s restauracemi to není v tomto kraji žádná sláva, nebo jsme prostě měli smůlu při výběru).
Na Kokořínsku je super, že tam nejezdí davy lidí. Lehký nárůst turistů byl znát o prodlouženém víkendu, ale ani tak není potřeba bojovat o životní prostor. Příroda je tam krásná, cyklostezek plno, o památky taky není nouze, takže za nás dobrý.