Zrušili nám jedinou letní bezdětnou jistotu – festival Colours. Naštěstí se podařilo ratolesti na jeden prázdninový týden udat tandemu babička-tetička a my mohli vymýšlet alternativní program. Mým snem (jedním z mnoha) bylo vyškrábat se na nějaký vysokánský vrchol. Zaprvé mě zajímalo, zda jsem toho fyzicky schopna, a zadruhé mě tak nějak s věkem vysoké hory začaly čím dál víc lákat (podotýkám, že mým dosavadním pěším maximem byla Sněžka). Jako hlavního adepta jsem měla Rysy, nicméně na Instagramu jsem narazila na fotky z Kôprovského štítu a ten se mi zamlouval tak nějak víc. Takže jsme vyrazili do Vysokých Tater.
Bydlení jsme řešili klasicky cestou, přičemž výchozím bodem pro výšlap na Kôprovský štít je Štrbské pleso, tak jsme chtěli něco v těchto končinách. Cenově tak akorát byl Penzión Pleso u Nového Štrbského plesa a musím říct, že jsme si pobyt tam maximálně užili. Majitelé jsou velice milí a vstřícní, snídaně opulentní, možnost zajít do menšího wellnessu, fakt paráda.
Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na túru (nebo jak se tomu dneska říká – hike?). Už ve Štrbském plese jsme blbě odbočili, resp. neodbočili, což rozhodně povzbudí. K Popradskému plesu jsme šli prakticky po Václaváku, lidí jak much, ale potom se to naštěstí pěkně rozdělí. No a pak už jsme se jen škrábali do kopce, dlouho předlouho. U Veľkého Hincova plesa (v 1964m, kde je 2363 na vrchol?), největšího jezera na Slovensku, jsme váhali, jestli nám to už nestačí, ale nakonec jsme se hecli a lezli dál. A dolezli. Ten pocit, že jsme to dokázali, byl nepopsatelný. V tu chvíli jsem pochopila všechny ty po adrenalinu bažící blázny. Sestup dolů byl jedním slovem nekonečný. Bolavá jsem byla celá, ale kolena to odskákala nejvíc, ještě dlouho mi tuto akci vyčítala.
Jak je vidět na fotkách, počasí nebylo úplně instagramové. To mělo tu výhodu, že lidí bylo tak akorát a na vrcholu, který neoplývá úplně velkou plochou, jsme měli dokonce v zásadě neomezenou dobu na kochání.
Do hotelu jsme dolezli prakticky po čtyřech a do druhého dne jsme teda úplně nezregenerovali, holt už nejsme nejmladší a hlavně dostatečně natrénovaní. Takže jsme se váleli v posteli, kde jsme přišli na geniální nápad zajet do Tatralandie. Říkali jsme si, že korona, takže tam nebudou takové davy. Jak moc jsme se mýlili! Zaparkovali jsme na plném parkovišti, dokonce došli do vestibulu a nakonec se shodli, že si jekot dětí necháme rádi ujít, když jsme se těch vlastních aspoň na pár dní zbavili. A tak jsme dojeli zpátky k Plesu, dali oběd, krátkou procházku a vzhledem k tomu, že bylo extra hnusně, tak jsme zase zalezli do postele.
Poslední den jsme vyrazili ze Starého Smokovce přes Hrebienok a vodopády Studeného potoka na Skalnaté pleso. Ve Skalnaté chatě jsme si dali vydatnou vysokohorskou krmi a pokračovali k jezeru, kde už se mi to moc nelíbilo. Kromě toho, že Lomnický štít byl neviditelný, tak s horama to tam už nemá nic společného – lehátka, nějaká sviští zahrada jakože hřiště pro děcka tam byla, galerie, no divné věci. Lanovku jsme ale využili, protože sestup do Tatranské Lomnice si moje nohy rády nechaly ujít a navíc začalo lít jako z konve. Z Lomnice do Smokovce jsme se pak přesunuli električkou.
Cestou pro děti do Opavy jsem ještě plánovala zastávku ve Vlkolínci (zapsaný v UNESCO), ale to už pršelo tak vydatně, že jsme to vzdali. Výlet to byl skvělý a letos doufám aspoň jeden velký výšlap taky dáme.
