Nástup podzimu proběhl loni rychle, avšak nikoliv bezbolestně. Pouhé čtyři dny stačily našemu synovi k tomu, aby si po prázdninách ze školky přitáhl první chorobu. A když první chorobu téměř bez přetržky vystřídala choroba druhá, rozhodli jsme se zabojovat s trudnomyslností a bacily pobytem u moře. Nechtělo se nám absolvovat nic moc náročného, neboť i já nakonec lapla nemoc, takže vyhrála nejkratší vzdálenost, tedy Istrie. Do poslední chvíle jsme napjatě sledovali předpověď počasí, protože deštivou zářijovou dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou a podruhé to opravdu absolvovat nemusíme. Naštěstí po dvou nepřetržitě propršených týdnech se mělo vrátit léto.

Strávit poslední týden v září na Istrii má své výhody i nevýhody. Mobilní domky jsou za pusu. Kempy jsou poloprázdné. Bohužel zde chybí i personál, takže většina atrakcí je již zavřená, zbytek jede na půl plynu. Moře je studené, na plážích není ani noha. Dá se chodit po památkách a neuvařit se. Je ideální doba projet poloostrov na kole, což byla i naše myšlenka, ale mé a Vašíkovo pochroumané zdraví nám to nedovolilo.

Ubytování jsme hledali někde mezi městy Umag a Rovinj, ať to máme blízko do Slovinska (v plánu byl Piran a v nejbujnějších představách dokonce Terst) i do Puly. Nakonec jsme skončili v Camping Park Umag u obce Karigador v mobilním domku se dvěma ložnicemi a obrovskou terasou vzdáleném ani ne 100 metrů od moře. Kemp je obrovský se stovkami mobilhomů nacvakaných jeden na druhý. V sezóně tam musí být tisíce lidí, což když jsem si jen představila, dělalo se mi zle. Adekvátní je samozřejmě i vybavenost – obchody, restaurace, bary, dětská hřiště, bazén, minigolf, vláček a tak dále. Téměř nic z toho koncem září nefunguje, v půlce dovolené nám zavřeli i poslední pekařství. Market zel prázdnotou, nedala se tam koupit ani nejzákladnější potrava.

V den příjezdu nás přivítalo léto, druhý den dorazila šílená bouřka. S tím jsme počítali, den jsme strávili částečně válením a jelikož byla zrovna neděle, vydali jsme se do obce Livade na Dny lanýžů (Dani Zigante tartufa), které probíhají po deset podzimních víkendů v obřím stanu v sousedství restaurace Zigante. Dá se vybírat z bohatého menu (já měla noky s lanýžovo-houbovou omáčkou, muž měl lanýžoburgera a obojí bylo výborné), je ale třeba počítat s vírem v peněžence, všechna jídla stojí přes 100kn. Akce je to ovšem vyhlášená, neboť i přes nepřízeň počasí se tam sjížděly autobusy plné lidí.

Následující den stále nebylo léto (ačkoliv už být mělo). Ovšem indoorovou aktivitu těžko na Istrii najít, kromě snad jediné – akvária v Pule. Akvárium je umístěno v bývalé pevnosti Verudela na stejnojmenném poloostrově, takže i když jsme absolvovali bezpočet akvárií, svou polohou bylo toto zase něčím jiné. Hoši přišli nadšeni (já s Víťou strávila dvouhodinovou spací siestu v autě), největší úspěch měly rejnočí nádrže. Poté jsme se již za slušného počasí přesunuli do centra Puly. Auto jsme zaparkovali nedaleko římského amfiteátru, nejvýznamnější antické památky v Chorvatsku. Vše podstatné je viditelné zvnějšku arény, je tedy zbytečné chodit na prohlídku, radši jsme šli do přilehlé kavárny na kávičku a zmrzlinu a užili si pohled na amfiteátr přímo od stolu.

Opět jsme se rozdělili, tentokrát jsem měla nárok na chvilku poznávání já, takže jsem chlapy zanechala na dětském hřišti a provedla velmi rychlou prohlídku centra města. Nejvíc mě zdrželo pátrání po římské mozaice ze 3. století, která se nachází na dvorku obytného domu. Vedou k ní sice cedulky, ale tak nějak chaoticky a do poslední chvíle jsem si myslela, že jdu špatně. Ta pravá akce nás ale čekala posléze, když jsme už za tmy hledali nejvhodnější místo pro pozorování tzv. Svítících obrů. Dostali jsme se do takových míst, kde bych opravdu nechtěla vystoupit z auta. Ke všemu nejlepší výhled byl nedaleko našeho původního parkovacího místa, kousek od amfiteátru. Svítícími obry je nazýváno několik jeřábů v pulském přístavu, které jsou po setmění osvětleny barevnými reflektory. Spektrum barev se obměňuje, takže kombinací je nepočítaně. Na netu jsem se dočetla, že světelná show začíná po setmění a jelikož v září je tma docela brzy, rozhodli jsme se, že počkáme. Když se stále nic nedělo, zeptali jsme se místního kolemjdoucího, kde se stala chyba, a bylo nám sděleno, že světla se pouští někdy kolem devíti, takže po setmění to sice je, ale více než hodinu. Jako dalo se to vidět, ale vědět dopředu, že budeme čekat asi dvě hodiny, tak se na to vykašleme.

Náš další výlet směřoval do lékárny. Byla středa a v mém krku stále přejížděly žiletky, dokonce jsem si půlden poležela s bolavým uchem! To už jsem se sama nestačila divit. Naštěstí slivovice je opravdu dar a v mém uchu udělala dobrou práci. Nicméně v krku se jí nějak nedařilo. Připravila jsem se na krkolomnou konverzaci rukama nohama, abych paní vysvětlila, co mě trápí, ale ke svému překvapení jsem narazila na lékárnici jazykově obzvláště vybavenou, která mi plynulou angličtinou sdělila, jak užívat největší dryák, který mi bez předpisu může dát. A vida, po týdnu trápení jsem měla druhý den pokoj. ANGAL S mi zachránil poslední dva dny dovolené.

Když už jsme dojeli do Umagu, krátce jsme jej prošli, dali si restaurační oběd a čaj s rumem na vymýcení bacilů, avšak náš syn se postaral o rychlý návrat, když uklouzl na ořaseném mole a totálně se zmáčel.

Den před odjezdem jsme ještě museli stihnout Poreč, protože bez prohlídky Eufraziovy baziliky bych domů nejela. Eufraziova bazilika je komplex církevních staveb, z nichž nejstarší pocházejí ze 6. století. Jde o významnou památku raně křesťanské byzantské architektury ve Středomoří, proto byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Vrcholem prohlídky jsou původní mozaiky, děti spíše zaujal parádní výhled z věže (zvonice).

Ačkoliv to tak nevypadá, většinu času jsme strávili v kempu válením se v posteli, na terase nebo u moře, maximálně hraním minigolfu či sjížděním skluzavek. A ono to vlastně vůbec nebylo špatné :-).