Po více než týdnu, kdy jsme doma měli řemeslníky, následně malovali a uklízeli, jsme se rozhodli se za tuto lopotu odměnit výletem do Berlína. Podmínky byly ideální – prarodiče nabídli hlídání, počasí mělo být na konec října ucházející, jen zdravotní stav mého muže nebyl stoprocentní, takže jsem do poslední chvíle byla napjatá, jestli to klapne.

Vyrazili jsme 28. října ráno, průjezd ČR proběhl hladce, v Německu to krapet drhlo, postáli jsme v několika kolonách a dopravních omezení bylo nespočet, nicméně ve čtyři jsme se ubytovali nedaleko Kurfürstendamm v příjemném hotýlku za ještě příjemnější cenu. Po chvilce nezbytného válení se v posteli po dlouhé cestě jsem začala vymýšlet, kam večer vyrazíme. Mé myšlenkové pochody mě zavedly na stránky Bundestagu, kde je možné (resp. nutné) si rezervovat prohlídku. Na tabletu je to krapet boj, přijde několik potvrzovacích mailů, z nichž opravdu potvrzovací je až třetí, ale dobrá věc se podařila, na 20.45 jsme byli zaregistrováni. Bez registrace na prohlídku nepouštějí, kdo to nezvládne přes web, vystojí si slušnou frontu v návštěvnickém centru v blízkosti budovy, kde mu řeknou, jestli a kdy jsou ještě volná místa.

Nejbližší stanice metra byla od hotelu vzdálená necelých 100m, bohužel automat na jízdenky zarputile odmítal všechny naše platební karty a jelikož veškerá naše hotovost čítala 1,50 EUR, museli jsme nejdřív najít bankomat. Naštěstí na Kurfürstendamm jich bylo víc než dost, čili po mírném zdržení jsme nasedli do metra a následně do vlaku a nechali se dopravit k Brandenburger Tor, s níž budova Bundestagu téměř sousedí. Před hlavním vchodem je notně neesteticky naskládáno několik kontejnerů, kde se absolvuje předvstupní bezpečnostní prohlídka (asi nebude moc důkladná, protože nám prošel pepřák). Po střeše a v kopuli už je možné se procházet bez omezení, potřebné informace o německém parlamentním systému i o budově sdělí audioguide.

Zajímavým úkazem berlínského metra je linka U55. Celá trasa má tři zastávky – spojuje Bundestag s hlavním nádražím a souprava s pouhými dvěma vagony vypadá trochu komicky. Zkonstatovali jsme, že řidiči musí dostávat služby na téhle trase za trest, protože její projetí trvá necelých 5 minut. Cestou do hotelu při přestupu z metra na S-bahn jsme očíhli také novou budovu hlavního nádraží. Jde o fascinující stavbu, kde má člověk pocit, že se zákonitě musí mezi všemi těmi kolejemi a eskalátory ztratit.

Na druhý den jsem naplánovala túru po centru města. Začali jsme opět u Braniborské brány, koukli znovu na Bundestag a jali se nasávat atmosféru Památníku holocaustu (Denkmal für die ermordeten Juden Europas), obrovského pole betonových kvádrů, které spíše než nějaké pietní místo, jímž asi podle původního záměru mělo být, připomíná dětské hřiště (běhání uličkami mezi bloky, příp. hopsání z jednoho bloku na druhý je oblíbená zábava všech návštěvníků mladších 15 let, které rodiče nejsou schopni či ochotni usměrnit). Kolem hypermoderních budov na Potsdamer Platz a osamocené strážní věže Berlínské zdi na Erna-Berger-Straße jsme se dostali k další „atrakci“ odkazující na pohnuté německé dějiny – dokumentačnímu centru Topographie des Terrors. Centrum je postaveno na místě, kde se dříve nacházelo velitelství SS a Gestapa, jeho zaměření je tedy zřejmé – nacismus v období let 1933 až 1945. Expozice je hodně zajímavá, ale dlouhá a na přečtení všech textů by byl potřeba snad půlden.

Bývalý hraniční přechod rozděleného Berlína Checkpoint Charlie jsme zkoukli jen z rychlíku a vrátili se zpět na třídu Unter den Linden, kde nejvýraznějšími dominantami byly jeřáby a stavební stroje. Berlín se celkově v době naší návštěvy tak nějak opravoval, takže vyrobit fotku bez lešení, jeřábu či staveništních kontejnerů bylo docela umění. Po krátkém odpočinku před Berlínským dómem jsme zamířili do Pergamonského muzea. Hlavní lákadlo jsme samozřejmě neviděli, sál s oltářem z Pergamonu byl pro změnu v rekonstrukci. I tak tam ale bylo vykopávek ažaž, ovšem naplánovat si takové muzeum po celodenním chození je nerozum, takže bych řekla, že jsme muzeu nevěnovali zdaleka tolik času a energie, kolik by si možná zasloužilo.

Totálně uchození jsme zapadli do útulně vypadající Kantine Deluxe na Spandauer Straße, kde jsme se nacpali výbornými těstovinami a nad šálkem čaje a dezertem učinili rozhodnutí absolvovat ještě East Side Gallery – necelý kilometr a půl dlouhý pozůstatek Berlínské zdi pomalovaný umělci z celého světa více či méně abstraktními výjevy vyjadřujícími nadějné vyhlídky na lepší zítřky.

V pátek jsme vyrazili k zámku Charlottenburg. Jelikož jsme měli v úmyslu vynechat prohlídku interiéru a zahrady byly už víceméně zazimované, záhy jsme nasedli na autobus směr zoologická zahrada. Ta nás do jisté míry zklamala – zahrada je krásná, upravená, pavilony luxusní, ale zvířata žádná sláva, neviděli jsme tam nic, co by nebylo k vidění i v některé z českých ZOO. A věhlasné akvárium ve srovnání s akváriem na Krétě (přestože nabízelo mnohem více druhů ryb a jiné mořské i sladkovodní fauny) bylo o poznání skromnější a nádrže úspornější. Nedaleko východu ze zahrady jsme narazili na další zajímavost – Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtnis-Kirche). Kostel byl během druhé světové války vybombardován, zůstala jen ruina hlavní věže, k níž byl po válce přistavěn kostel nový. Zejména levitující zlatý Kristus v nové síni stojí za vidění. Závěr dne jsme strávili v hotovém ráji pro milovníky Vánoc, v prodejně Käthe Wohlfahrt na Kurfürstendamm.

V sobotu těsně před odjezdem domů (což znamenalo dost brzy ráno) jsme ještě ve velmi rychlém tempu prošli část parku Sanssouci v Postupimi, přičemž jsme se snažili zhlédnout to nejzajímavější, tj. zámek Sanssouci, Friedenskirche, Neues Palais a Orangerieschloss. Fakt, že jsme si přivstali, měl jednu velkou výhodu – v parku jsme kromě pár běžců a vran byli prakticky sami.

Sečteno a podtrženo dva dny na prohlídku všech berlínských zajímavostí je zoufale málo, stihli jsme sotva to hlavní a těch nenavštívených muzejí je docela škoda.