Loňská muzejní noc byl natolik fajn zážitek, že jsme se rozhodli ho včera večer zopakovat. Úvod byl ovšem nevalný. Na šestou hodinu jsme se vypravili na komentovanou prohlídku Místodržitelského paláce, kde jsme se zařadili do předlouhé fronty a čekali, co se bude dít. Dělo se to, že nás po padesáti kusech začali pouštět do sklepení, což v daném počtu zájemců bylo na dlouho. Proto jsme si odskočili na výstavu MUNI 100, mapující historii Masarykovy univerzity od založení v roce 1919, a do už podstatně kratší fronty se zařadili posléze. Pustili nás jen do sklepa, který sice není běžně přístupný, ale jelikož je prázný a zatuchlý, není moc o co stát. Do dalších prostorů jsme už vpuštěni nebyli, takže docela zklamání.
Stanoviště č. 2 – Krajský úřad Jihomoravského kraje. Budovu je možné projít buď individuálně, nebo také v rámci komentované prohlídky. Po celém úřadu bylo plno atrakcí, zaprvé nějaká úkolová hra pro děti a potom program v duchu 80. let. Na dvoře vyhrávala kapela hitovky Olympicu a Katapultu, v mléčném baru za zcela neosmdesátkovou cenu 60 Kč bylo možné dát si mléčný koktejl a pracovníci úřadu byli nahastrošení v mnohdy až směšných outfitech. Teda pan hejtman, který ve své kanceláři rozdával dětem bonbony, nikoliv. Budovu jsme prolezli od střechy, ze které je krásný výhled na Brno, až po suterén a jelikož jde o ohromný barák, byl to docela časově náročný počin.
Jako třetí jsme měli naplánovanou výstavu Tajemná Indonésie v Paláci šlechtičen. Jde o výstavu cestovatele Rudolfa Švaříčka, jehož předloňský projekt Tajemný Himaláj v Technickém muzeu nás vyloženě nadchnul, takže jsme šli víceméně na jistotu a odcházeli opět spokojení. Jako jedna z mála akcí v rámci Muzejní noci byla výstava placená, to ale návštěvníky neodradilo a na docela malém prostoru jsme se místy až přetlačovali, o nedostatku kyslíku nemluvě. Zajímavé to ale bylo moc, to se musí nechat.
No a jelikož nás bolely nohy, tak jsme akci prohlásili za zdárně ukončenou a můžeme se těšit zase na příští rok.