Mám pocit, že kdo nebyl v České Kanadě, jako by nebyl. Do letošního srpna jsme nebyli v České Kanadě. Ačkoliv jsme se zařekli, že nebudeme jezdit pod stan do českých kempů, jeli jsme pod stan. Jsem zase na roky vyléčená jet do Česka pod stan. V České Kanadě, území na pomezí Čech, Moravy a Rakouska mnoho kempů na výběr není. Byl nám doporučen Cyklocamp pod Landštejnem, který nás ovšem na místě přiliš nepřesvědčil, takže jsme se přesunuli k Nové Bystřici do kempu Osika. Umístění kempu je naprosto luxusní. Rybník Osika, na jehož břehu se kemp nachází, je koupací (navzdory parnému létu bez sinic), takže ze stanu to bylo na pláž (jako fakt písek), co by kamenem dohodil. Kempem projíždí úzkokolejka, což byl pro děcka velký zážitek. Tímto bych uzavřela výčet pozitiv. Při příjezdu jsme hodinu čekali na majitele, který asi jako jediný je kompetentní k tomu, aby návštěvníky zavedl na příslušné stanovací místo. Kemp je poměrně rozlehlý, ovšem sprchy jsou jen na jednom konci, záchodky jsou dvoje, takže každé vykonání potřeby obnášelo téměř půlkilometrovou procházku, neboť jsme bydleli přibližně uprostřed. Žeton za dvacku, díky kterému se můžete celé tři minuty sprchovat, to je taková česká klasika. Sprchy se zavíraly o půl desáté, na většině záchodů tekla jen studená voda, na celý kemp byl jeden (!) dřez a v tomto duchu bych mohla pokračovat. Prostě jsme se vrátili o několik desítek let zpátky. Za tyto služby jsme dali pětistovku za den s tím, že když jsme v neděli chtěli kemp opustit až navečer, museli jsme připlatit za celý další den. “Drobné” ubytovací nedostatky ovšem nebyly s to náš pobyt v České Kanadě zkazit. Třikrát jsme vyjeli po místních cyklostezkách a ať se člověk vydá kamkoliv, nemůže být zklamán.

Vyjížďka první: Klášter

V pátek mělo pršet, to bylo jisté. Předpovědi se ovšem lišily v tom, kdy a jak moc. Riskli jsme to, naplánovali krátkou trasu po nejbližším okolí, abychom se mohli rychle vrátit, a dopoledne šlápli do pedálů. První zastávka proběhla hned záhy u pozoruhodného kostela Nejsvětější Trojice, jediném pozůstatku bývalého kláštera paulánů. Do kostela lze jít i na prohlídku, my ale měli s sebou indisponované dítě, které nebylo schopno ničeho jiného než tupě zírat z cyklosedačky (naštěstí se z tohoto stavu posléze vyspalo), takže prohlídka u nás za nula.

Pokračovali jsme Graselovou stezkou Nová Bystřice, která sice není značena jako cyklo, ale projet se bez problému dá. Graselovy stezky jsou pojmenovány po legendárním loupežníkovi Janu Jiřím Graselovi (z jeho jména odvozeno slovo grázl), který měl v jižních Čechách, na jižní Moravě i v Rakousku na svědomí spousty zločinů. Krajem, kde Grasel se svou bandou loupil a skrýval se, provádí síť 182 kilometrů naučných stezek.

Další zastávku jsme udělali v Nové Bystřici, která vypadala jako docela pěkné městečko, akorát byla zrovna hrozně rozkopaná, takže jsme jen zapátrali, kde bychom mohli poobědvat. Na základě sympatického názvu jsem vybrala restauraci U Zvěřinů, bohužel jídlo ani obsluha nebylo nic, co bych mohla doporučit. Po dojezdu do kempu se spustil slibovaný déšť. Následující noc potom byla pravděpodobně nejchladnější z celého léta (nad ránem bylo 12 stupňů), proč ji nestrávit ve stanu?

Vyjížďka druhá: Landštejn

Top cíl soboty byla zřícenina hradu Landštejn. Vzali jsme to parádní lesní cyklostezkou do Starého Města pod Landštejnem, kde jsme v restauraci s poeticky českým názvem Adria nacpali břicha (zde jídlo bez výhrad). Jelikož jednou z mých četných “úchylek” jsou židovské hřbitovy, neušel naší pozornosti ani ten ve Starém Městě. Je docela malý, ale zato volně přístupný.

Následoval výšlap k hradu, na jehož konci se ve mně mísily pocity hrdosti a naprostého vyčerpání, protože to byl fakt záhul. Kola je nutno ponechat před hradem, což my neradi, ale když jsme tam viděli ta nabušená elektrovozítka v ceně menšího auta, tak jsme zhodnotili, že po našich letitých herkách žádný zloděj nepůjde. Hrad se dá prolézt skrz naskz, z věže je nádherný výhled do okolí a vystoupení dobové taneční skupiny předvádějící středověké tanečky bylo milým zpestřením.

Z Landštejna jsme vyrazili za bizony na bizoní farmu u Rožnova, jejíž věhlas sahá daleko za hranice České Kanady. Zde se dá posedět buď v luxusně vypadající restauraci, nebo pojmout ochutnávku některé z četných bizoních specialit méně honosně a využít nabídky přilehlého stánku s pár dobrotami (např. bizoní polévkou či klobásou) a pivem, u něhož je obří dětské hřiště. Nad plechovkou piva jsme vymysleli, že zpátky do kempu se svezeme úzkokolejkou. Přejeli jsme na nejbližší zastávku, což byl sedm kilometrů vzdálený Senotín (na Kaproun jsem muže už neukecala), a za čtvrt hodiny jsme vystupovali kousek od kempu v Albeři. Musím říct, že lepší cyklovýlet jsme dlouho nepodnikli.

Vyjížďka třetí: Slavonice

Tentokrát jsme začínali ve Starém Městě pod Landštejnem, odkud jsme částečně po cestě a částečně po lesní asfaltce vyfuněli k (česko-moravsko-rakouskému) Trojmezí. Poté jsme sjeli do Maříže, kde jsme obsadili poslední volná místa v jediné zdejší restauraci. Bylo to asi jediné místo z celé Kanady, kde bylo opravdu narváno, obsluha nestíhala, ale jídlo bylo výborné. Maříž je známá pro svou specifickou keramiku, ovšem přestože jsem keramikofil, nic jsem si nevybrala, je to takové hodně barevné. Kreativní povahy se zde mohou vyřádit a namalovat si vlastní hrnek či jinou nádobu. Co mě ale v Maříži zaujalo mnohem víc, byla zřícenina zámku a okolní park, hlavně impozantní alej se staletými modříny.

Kousek jsme popojeli a ocitli se v naprosto jiném světě – Pevnostním areálu Slavonice vybudovaném v lese v okolí  několika vybraných řopíků (kterých je v této oblasti, pokud si dobře pamatuju, celkem kolem 180). Dva bunkry jsou vybaveny a využívány jako muzeum – v jednom se ocitnete v období před druhou světovou válkou, ve druhém v období studené války. Dále jsou zde různě po lese nainstalovány ukázky protitankových i protipěchotních zábran, vše podrobně popsáno na cedulích, bylo to fakt zajímavé.

Když jsme byli dostatečně znaveni bojem, opět jsme sedli na kola a dojeli do centra Slavonic. Po lehkém zmrzlinovém odpočinku jsme se jen krátce pokochali nádhernými renesančními měšťanskými domy a co nohy daly, uháněli přes Stálkov zpět do Starého Města. Čekalo nás totiž ještě balení, rychlé osvěžení v Osice a cesta domů.

Česká Kanada je nádherná a pro cyklisty naprostý ráj. Naštěstí se to asi ještě nerozkřiklo, protože lidí tam bylo tak akorát a v zásadě nikde nepřekáželi. Další pobyt zde nás určitě nemine.