Psaní blogu o výletech a cestování se v dnešní době jeví jako bezpředmětné a někteří by to mohli vidět dokonce jako nevhodnou provokaci. Ale každý se s nastalou situací musí poprat, i my se perem. Když to aspoň trochu jde, je potřeba si dělat radost a blog mi radost dělá.
Když zavřeli školy, šly na mě mdloby. Samozřejmě miluju své děti, ale toto? Co si s nimi počnu? Chci do práce, ne zas trčet s děckama doma, dyť mi sotva skončila rodičovská! První dny byly náročné, nějak jsme se neuměli zkoordinovat, ale teď, po dvou týdnech, máme zaběhaný režim, který nám vyhovuje, a funguje to. Naopak bych řekla, že děti jsou přesně to, co teď člověk potřebuje. Když máte doma dva raubíře, z toho jednoho školou povinného, nenechají Vás vydechnout. Takže ty články typu “Jak zahnat nudu v karanténě?”, “Jak se zabavit doma?”, “Máte teď plno času, využijte ho tak a onak”, by měly mít podtitulek “Jen pro bezdětné”. Taky jsem si ze začátku naivně myslela, kolik nebudu mít času, když vlastně pořád jen sedíme doma. Jak budeme koukat na filmy. Jak budu číst kvanta knih (než zavřeli knihovny). Jak konečně přeberu ty dětské hadříky, které jsou i Viťovi malé a kterých máme v dětském pokojíčku už tři krabice. Jak budu přebírat a upravovat ty gigabajty fotek, co máme na disku, a konečně se třeba dostanu do té fáze, že nebudu mít dvouletý skluz.
Nic z toho se zatím neuskutečnilo. Nutno podotknout, že patřím k těm šťastnějším, kteří stále mají práci a mohou (vlastně musí) pracovat z domu. Za to jsem velmi vděčná. Paní učitelka nás docela zásobuje úkoly, ale přijde mi, že poté, co začalo být jasné, že děcka nezůstanou doma jen týden či dva, ale spíš několik měsíců, začala to pojímat trochu odlehčeně, aby z toho nebylo zbytečné mrzení na všech stranách. Jako neříkám, že by dítě mělo mít další prázdniny, to vůbec ne, ale pokud je (konkrétně jako to naše) v první třídě, myslím, že přežijeme, pokud do léta nebude umět přečíst a napsat všechna písmenka. Bohužel bez hodin strávených u tabletu či televize se to neobejde. Vašík poctivě sleduje pořad UčíTelka, u kterého absolvuje i učivo druhé třídy, bohužel Víťu to těžce nebaví, takže onen čas tráví u tabletu.
Když máme s manželem padla, snažíme se vymyslet nějakou smysluplnou zábavu. Včera jsme třeba uklízeli hračky, což se může jevit jako cokoliv jiného jen ne zábava, ale večer při ukládání ratolestí jsme se všichni čtyři shodli, že se nám moc líbí ten pořádek, co teď mají v pokojíčku. Předevčírem jsme pekli velikonoční perníčky, které do Velikonoc rozhodně nevydrží. Hrajeme deskové hry (Víťa měl v sobotu čtvrté narozeniny, dostal Mlsné myšky a valíme), sem tam si něco přečteme, děcka hodně malují. Většinou jsme ale venku. Zaplať pánbůh za začínající jaro a zahradu. No a taky nyní vyplouvají na povrch další nesporné výhody toho, že máme prakticky za barákem les. Tak jsme skoro denně v lese. A postupně se z těch našich procházek vyvrbily výpravy za keškami, což nás teda zatím baví a je to docela motivace, proč do toho lesa jít.
Takže tak si teď žijem. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že moje dny budou prakticky jeden jak druhý bez možnosti někam jet, vidět příbuzné a kamarádky, jít do práce, vyrazit do divadla a hlavně bez vidiny toho, že se to v dohledné době změní, letěla bych okamžitě pro Lexaurin. Překvapivě ale musím říct, že při všech těch omezeních fungujeme uspokojivě. Děti a pes (ten nejvíc) jsou rádi, že nás mají pořád u sebe, s manželem jsme se zatím nevyfackovali, ještě pořád se na sebe usmíváme, akorát už mi dochází nápady, co vařit :-). Ve srovnání s mnohými ostatními si nemáme nač stěžovat, koronu bereme jako výzvu a snažíme se nepoddávat špatné náladě a chmurným myšlenkám.