Den strávený na Gibraltaru byl minimálně pro mě vrchol naší dovolené (když už neklapla ta Alhambra). Naočkováni českými sdělovacími prostředky, které v souvislosti s Brexitem poukazovaly na obstrukce britských celníků, vybavili jsme se pasy a trpělivostí. Nic z toho nebylo potřeba, hranici jsme překročili naprosto hladce a bez čekání, aniž bychom doklady dali z ruky.

Gibraltar – 6,5 km² Velké Británie v jižní Evropě. Je neuvěřitelné, že na tak malý kousek země, jenž je z větší části zabrán skálou, dokázali natěsnat obydlí pro více než 30 000 obyvatel, přístav, letiště, hřbitov, univerzitu, fotbalový stadion, skládku odpadu a další nezbytnosti. Gibraltar patří Velké Británii od roku 1713 a “britskost” z něj čiší, i když je Londýn tisíce kilometrů daleko. Španělsko vytrvale usiluje o jeho navrácení, obyvatelé Gibraltaru to však již ve třech referendech (naposledy v roce 2002) odmítli.

Jedinečnost Gibraltaru jsme okusili na každém kroku. Začíná to samotným příjezdem, kdy jedinou příjezdovou cestu ze Španělska protíná ranvej. Přistává-li či vzlétá letadlo, funguje to jako na železničním přejezdu. Blikne červená na semaforu, uzavřou se závory a čeká se. Jen místo vlaku projede letadlo. Není překvapující, že vzhledem k takovým podmínkám není letiště příliš frekventované, takže drtivá většina letů spojuje Gibraltar pouze s Londýnem a pár dalšími anglickými městy.

Priorita výletu byla prozkoumat Skálu (Rock of Gibraltar). Možností, jak se dostat nahoru, je několik, přičemž my si zřejmě vybrali tu nejdražší a nejpomalejší – lanovku. Pěšky je to docela záhul, jelikož vrchol Skály se nachází v nadmořské výšce 426 metrů, potom se snad dá vyjet i autem, ale to mi přišlo dost nekomfortní vzhledem k množství lidí, kteří se na úzké asfaltce motají, a nedostatku parkovacích míst. Dále jezdí nějaké autobusky či větší dodávky, ale bližší podmínky jsme nezjišťovali, protože se nám zamlouvala právě lanovka. U dolní stanice je velké placené parkoviště, s trochou štěstí je ale možné zaparkovat zdarma v přilehlých uličkách, jen to chce chvilku hledat.

Když jsme dorazili k lanovce, zaskočila nás asi osmnáctkrát zatočená fronta na lístky (a to jsme neviděli konec). Výrazně doporučuji koupit jízdenky předem, kteréžto sice je nutné vyměnit na pokladně za regulérní lístek, nicméně držitel je oprávněn použít prioritní frontu a tedy předběhnout asi 150 lidí. Naše snaha o zakoupení jízdenek online přímo na místě nevyšla, u lanovky nebyl mobilní signál. Takže jsme si poctivě vystáli téměř dvouhodinovou řadu, než jsme se dostali do kabinky. Za dalších šest minut jsme byli nahoře.

Valná část Skály je přírodní rezervací (Upper Rock Nature Reserve) se spoustou atraktivních míst za neatraktivní vstupné. Lehce ušetřit se dá zakoupením vstupného zároveň s jízdenkou na lanovku, což potom vyjde na 22 liber (samotná lanovka stojí 12,50 jednosměrná a 14,50 zpáteční, děti za 6 liber). Hned u východu z lanovky čekají první exempláře největší gibraltarské turistické atrakce – magota bezocasého. Opice jsou vlezlé, drzé, nenažrané a v neposlední řadě velmi šikovné, o čemž jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, když nám jedna z nich asi minutu po výstupu z lanovky ukradla ze zavřeného batohu umístěného pod kočárem banány. Rychlost, jakou si zavazadlo otevřela a zase odběhla, byla neuvěřitelná, zmohli jsme se akorát na němý údiv. No aspoň měli ostatní návštěvníci povyražení a z foťáků se jen kouřilo. Po této scénce k nám doběhl španělsky hovořící pán a s vážným výrazem se nám rukama nohama snažil vysvětlit, že si máme dávat pozor na niño, aby si z výletu neodneslo opičí kousance. Takže Víťa šupal do nosítka, což bylo vzhledem k již letním teplotám nemilé. Naštěstí opičí rajon (Apes´ Den) je relativně malý.

Jediná volně žijící opičí kolonie v Evropě ovšem není zdaleka jediný přírodní skvost na Gibraltaru. Na území Upper Rock Nature Reserve se nachází jeskyně sv. Michaela (St Michael’s Cave) s bohatou krápníkovou výzdobou. Jeskyně je “zatraktivněna” jakousi světelnou show či co to mělo být, kdy se v pravidelných několikaminutových intervalech pouští úderná hudba a do rytmu barevně blikají reflektory. Také nějakého chytrolína před padesáti lety napadlo, že v největším jeskynním prostoru by se mohlo hrát divadlo, takže je zde vybudováno hlediště pro 600 lidí. U vchodu do jeskyně se dá občerstvit v menší restauraci. S ohledem na to, že není moudré vytahovat venku nic, co se jen podobá jídlu, restaurace přišla vhod, i když naše kreditka úpěla a my s ní.

Vzhledem ke své strategické poloze byl Gibraltar mnohokrát obléhán, což vedlo k vybudování propracovaného obranného systému, z něhož většina dnes slouží turismu. Díky Great Siege Tunnels zbudovaným za účelem obrany severní stěny Skály v druhé polovině 18. století během tři a půl roku trvajícího obléhání je možné vejít do útrob skalního masivu. Další systém tunelů (World War II Tunnels), sloužící jako úkryt pro posádku a sklad zásob, byl proražený za druhé světové války. Bohužel nedostatek času a v závěru i energie nám znemožnil prozkoumat vše, co Skála nabízí. Rovněž město zůstalo nepoznáno, ale aspoň jednu červenou telefonní budku jsme viděli. Navečer jsme ještě přejeli na Europa Point, nejjižnější část gibraltarského výběžku, kde se náš neunavitelný syn definitivně zbořil na obřím dětském hřišti.