Byli jsme v Granadě a z Alhambry jsme viděli jen pokladny!! I po třech týdnech, když to píšu, jsem z toho nevrlá. To bylo tak… Asi dva týdny před odletem do Španělska jsem zjistila, že počet lidí vpuštěných denně do útrob této maurské pevnosti a nejnej památky celé Andalusie, ne-li Španělska, je omezen na 6 600 ks denně, takže je vřele doporučeno opatřit si vstupenky předem. Postup, jak toho docílit, je krásně popsán na TripAdvisoru, přičemž předem se rozumí alespoň měsíc před plánovanou návštěvou, později už bývá vyprodáno (resp. vyrezervováno). Je ovšem jistá naděje dobrat se vstupenky i v den návštěvy přímo na místě, protože obvykle se nějaká rezervace zruší. Předpokladem je dostatečně časné zařazení se do fronty podobných zoufalců. Takže v 6.00 jsme vyskočili z postelí, rozespalé ratolesti nacpali do auta a uháněli směr Granada, která byla vzdálená asi hodinu jízdy. Nešlo to ale úplně podle plánu – místo v sedm jsme vyjeli o čtvrt na osm, v Granadě zácpa a trochu jsme pobloudili, než jsme našli parkování, takže místo v 8.00 jsme dorazili v 8.45 a to bylo pozdě. Nedlouho poté, co jsme se zařadili do příslušné fronty, zahlásili v tlampači, že lístky pro tento den jsou vyprodané. Měla jsem za to, že se dostaneme alespoň někam (třeba jen do zahrad) s nějakou omezenou vstupenkou, ale infopaní u vchodu nás odpálkovala, že je vyprodáno, takže nic nebude, čímž mi zkazila větší část dne.

Naložili jsme se opět do auta a sjeli do centra města. Můj subjektivní dojem z Granady není nijak valný, ale pravděpodobně to je dáno tím, že jsem se místo prohlídky města vzpamatovávala z Alhambra blues. Pohybovali jsme se v nejbližším okolí katedrály, do níž se dá nahlédnout za 5 EUR (asi nějaká jednotná katedrální taxa). V těsném sousedství se nachází Královská kaple (Capilla Real), místo posledního odpočinku Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské. Po návštěvě katedrály už se nám nechtělo tahat z peněženky dalších 4,50 EUR za vstupné, takže interiér si necháváme na jindy spolu s Alhambrou. Poblíž katedrály se také vchází do spleti několika uliček plných obchůdků se suvenýry nazvaných Alcaicería. Alcaicería bývala domovem maurského bazaru, kde se prodávalo arabské hedvábí, koření a další obdobné zboží. Z její dřívější slávy mnoho nezbylo, neboť původní stavby z 15. století lehly popelem a současná podoba je jen chabou náhražkou. Orientální atmosféra zde na člověka ovšem dýchne i nyní.

Následoval další přesun. Sice snad jen kilometr, ale do zcela jiného světa – staré arabské čtvrti Albayzín (nebo také Albaicín) rozprostírající se na svahu naproti Alhambře. Úzkými dlážděnými uličkami jsme se dostali k hlavnímu turistickému lákadlu, vyhlídce San Nicolás, odkud se hromadně kochá nejznámějším pohledem na Alhambru s vrcholky Sierra Nevady v pozadí. Dle doporučení v průvodci jsme si sedli do jedné z restaurací, abychom ochutnali místní specialitu – tapas, které se zdarma podávají k nápoji. Dostali jsme pečivo s kousem výborně okořeněného vepřového, porce ovšem byla opravdu jen degustační.

V Albaicínu se za dob maurské nadvlády nacházelo přes třicet mešit, nyní je tam jediná, která je zároveň jedinou mešitou v celé Granadě. Nesměle jsme nahlédli otevřenými dveřmi dovnitř a kupodivu to nikomu nevadilo. Ještě pro úplnost Albaicín je spolu s Alhambrou zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Z Granady vede silnice do nejznámějšího lyžařského střediska pohoří Sierra Nevada Pradollana. Samozřejmě nás zajímalo, jak takové španělské lyžařské středisko vypadá. Vpravdě nic moc a navíc tam chcípl pes. Teda zrovna ten bernardýn, který se s námi s lačným pohledem na naše děti pojídající sušenky chtěl velmi kamarádit, vypadal docela živě, ale kromě něj a jeho páníčka, jenž provozoval jediný otevřený obchod (odtud ty sušenky), tam nebyla ani noha. Ale můžeme říct, že jsme viděli španělský sníh. I když jen zdáli. Nejvyšší vrcholky Sierra Nevady (z Pradollana je krásně vidět Pico Veleta) pokrývá i v květnu bílá čepice. Občerstveni kafem z automatu (fakt nebyla otevřená jediná restaurace!) jsme se nakonec docela uspokojeni uplynulým dnem (kupodivu i já) vydali zpět k moři.