Výlet do Milána rozhodně nebyl žádná hurá akce, protože byť se jednalo o pouhých pět dní včetně cesty tam a zase zpátky, program byl nabitý. Je totiž třeba si řádně užít několik vzácných dní bez dítěte a zvířat, navíc prarodiče se musí dostatečně dopředu psychicky připravit na to, že se nám postarají o potomstvo, dům a zahradu. Takže přípravy jsme zahájili brzy na jaře, kdy jsme zkoukli program Teatro alla Scala. Vybrali jsme operu Tosca, termín pobytu se tedy omezil na první týden v červenci. 23. dubna jsme přesně ve stanovenou dobu zahájení předprodeje plni elánu a nadějí zasedli k počítači a v klikací soutěži při nákupu vstupenek po počátečních nezdarech nakonec zvítězili (přece jen web tvořený Italy má své mouchy a než se s ním člověk sžije, je téměř vyprodáno). Vstupenky jsme potom překvapivě velmi záhy objevili v poštovní schránce (něco jako e-vstupenky je pro stánek takového věhlasu evidentně pod úroveň).
2. července jsme celí natěšení nabalili zavazadla do vozu a vyrazili. Cesta ubíhala rychle, zácpy žádné, jen četná omezení v Rakousku nás trochu brzdila. Zvolili jsme trasu přes Salzburg a Innsbruck, abychom přes Itálii jeli co nejméně (zejména z úsporných důvodů – nebylo nutné tankovat drahou italskou naftu a platit tak vysoké mýtné). Pokud má někdo pocit, že D1 je přetížená, měl by si zajet na italskou A4 spojující Terst s Turínem. Celá je tříproudá (teda minimálně ten úsek, který jsme absolvovali) a jede po ní nekonečná řada aut, a to ve všech pruzích v obou směrech. Nestalo se nám ale, že by někdo někoho dojel, blikal jak zběsilý, že je zdržován, žádné myšky, žádní nervózní řidiči a tím pádem plynulá jízda bez komplikací. Zajímavé, že jinde to jde…
Ještě týž den večer jsme vyrazili do víru velkoměsta. K metru to z hotelu byl docela kus, po celém dni v autě jsme své dolní končetiny museli krapet přemlouvat, výsledek se ale dostavil. Večerní Milano žije, v ulicích bylo plno lidí bohužel včetně neskonale vlezlých prodejců čehokoliv (růžemi počínaje a provázkovými náramky konče), kteří byli mírně řečeno nepříjemní, když jsme jim odmítli udělat kšeft. Ti a otravní komáři nám první dojmy trochu zkazili, ale nakonec příjemný vlahý večer.
Druhý den jsme měli naplánovanou prohlídku města. Naštěstí jsme objevili výborný spoj vlakem – vlaková zastávka se nachází asi 200 metrů od hotelu a konečná je prakticky v centru. Následovalo poznávání místních pamětihodností – Castello Sforzesco, Duomo di Milano, Galleria Vittorio Emanuele II. Největší zážitek byla rozhodně procházka po střeše Dómu, což není zcela běžná atrakce, takže byť jsme se tam málem uvařili, nešlo se nekochat kamennou výzdobou, kterou jsme měli nadosah. Nahoru jsme funěli po schodech (levnější vstupné), cestu dolů jsme museli absolvovat zvlášť, protože já měla oděv odhalující ramena a cesta po schodech vedla přes chrám, takže jsem musela povinně výtahem.
Milano je město módy, ale v ulicích to na první pohled není zřejmé. Mohla jsem si krk ukroutit, abych viděla ty stylové Miláňanky a elegantní Miláňany v předražených značkových oděvech, ale byli tam snad samí turisti nebo co. Dokonce i klobouk jsem si pořídila, abych lépe zapadla, ale evidentně jsem se nemusela až tak namáhat. Nicméně pár luxusních obchůdků jsme viděli, já si řekla, že nemusím mít všechno a pokračovali jsme upachtění za dalším poznáváním.
Duomo di Milano
Lístky na Leonardovu Poslední večeři je potřeba zamluvit také s velkým předstihem přes net, potom je nutné s vytištěnou rezervací dojít na pokladnu a vyměnit ji za vstupenky. Prohlídku jsme absolvovali s anglicky hovořící průvodkyní, ale vzhledem k mizerné akustice v refektáři a přítomnosti další skupiny jsme neslyšeli zhola nic. Prohlídka trvá 15 minut, potom nás průvodkyně důrazně požádala, abychom místnost opustili, jelikož za dveřmi už čeká další skupinka lačná po zhlédnutí mistrovského díla. Mimochodem fresky jsou v refektáři dvě. Poslední večeře je samozřejmě ta slavnější, takže kolem ní se víceméně točí celý výklad, zmínka ale padne i o fresce na protější stěně (Ukřižování malíře Giovanniho da Montorfano, taktéž z 15. století), v klidu si ji prohlédnout je ovšem bez šance, protože spěcháme ven, hlavně si nezapomenout koupit suvenýr v přilehlém obchůdku.
Po tomto zážitku jsme se vydali do hotelu, abychom se hodili do gala a v klídku a pohodě stihli představení v La Scale. Moc jsme nevěřili vlastním očím, když jsme zjistili, že ta nenápadná snadno přehlédnutelná bouda je TO ONO divadlo – to u Národního v Praze člověk hned ví. Uvnitř to ovšem je jiná liga a nejde prostě dát na první dojem. Představení bylo krásné, ale kdyby u nás v lóži nebyla dvě neobsazená místa (takže jsme se z poslední řady přesunuli do druhé), neviděli bychom málem ani oponu. A jen malá poznámka k dress code. Na internetu jsem se snažila dopátrat, jak máme jít oděni, dokonce jsem z různých diskuzí či komentářů naznala, že pokud půjdu v krátkých šatech, budu za hastroše. Opak je pravdou, muži v obleku se dali napočítat na prstech jedné ruky, ten můj s manžetovými knoflíčky naprosto vyčníval. Obvyklým oděvem mužů byly kalhoty, košile, sako, většinou bez kravaty. Byli tam ovšem i exoti v riflích a velkou večerní snad měla jedna dáma, která tím pádem moc nezapadla. No prostě hořké zklamání, operu v La Scale jsem si představovala jako přehlídku toho nejlepšího ošacení, jaké kdo doma v šatníku najde (no možná to tak bylo a potom o to hůř).
Den třetí byl ve znamení EXPO 2015. Plán byl takový, že v 10.00, kdy se otevírají brány výstaviště, vplujeme mezi prvními do areálu a rychle oběhneme ty top a nej pavilony. Realita však pokulhávala, protože vlakové spojení se krapet nezadařilo (přestup mezi dvěma spoji se protáhl z plánovaného přesunu z jednoho nástupiště na druhé na z jednoho nádraží na druhé, mezi nimiž byl asi 1 km chůze), takže jsme kolem tři čtvrtě na jedenáct dofuněli do fronty, tempem nemocného šneka jsme se dosunuli k ostraze, která nás prošacovala od hlavy až k patě, a o půl dvanácté se s velkou slávou dostali dovnitř. Následkem bylo to, že před pavilony Spojených arabských emirátů, Japonska, Kazachstánu apod. byly i hodinové fronty, které jsme v těch 40 stupních nebyli ochotni (a asi ani schopni) absolvovat. Takže na nás s otevřenou náručí čekal Omán, Bělorusko a Svatý stolec, ale nakonec i krapet lepší kousky jako Francie, Polsko, Izrael či Belgie. Pavilon ČR nic moc, řekla bych tak lehký podprůměr. A Plzeň za 6 EUR zamrzí…
No celé EXPO bylo z mého pohledu takové paradoxní. Pod heslem „Feeding the Planet, Energy for Life“ je na půl roku postaveno takové menší městečko, jehož energetická spotřeba musí být neskutečná. A jednotlivé země se předhánějí v tom, kdo toho pro planetu udělal víc a kdo má geniálnější nápad, jak nakrmit 7 mld. lidí a spasit svět. No není asi náhodou, že tam nebyl pavilon žádné severské země. A mezi těmi všemi ušlechtilými myšlenkami se skví stánek Nutelly, k jejímuž bojkotu vyzvala francouzská ministryně životního prostředí letos v červnu z důvodu nadměrného užívání palmového oleje ve výrobcích společnosti Ferrero.
Večer nás čekalo hodinové představení Cirque du Soleil vytvořené speciálně pro EXPO. Akrobatické kousky byly parádní, zážitek trochu kazily za celý den sluncem rozpálené betonové lavice, na kterých jsme se opékali, a vědomí, že zpoza plotu jde na jeviště taky krásně vidět i bez vstupného 30 EUR.
Následující den jsme se vydali (pro změnu vozem) do městečka Crespi d’Adda, což je takový malý Zlín – velká továrna (textilní) a kolem místním panem Baťou (resp. několika generacemi rodiny Crespi) postavené domy pro zaměstnance (samozřejmě různě honosné podle funkce, kterou v továrně zastávali) včetně kostela, školy, restaurací a hřbitova. Podle UNESCO se jedná o ojedinělý komplex, proto je zapsán na seznamu světového dědictví. Asi hodinová procházka je velmi příjemná (nikde nikdo, naprostý kontrast k přeplněnému Milánu), jen to vedro bylo ubíjející.
Po Bergamu už jsme se ploužili jen tak z podstaty. Vyjeli jsme na kopeček do Horního města (Città Alta), porušili při tom asi pět zákazů vjezdu (nebo možná ne, ale kdo má ty taliánské dodatkové cedulky rozluštit) a jali se hledat lanovku, protože prý z horní stanice lanovky je krásný výhled a je tam fajn kavárna (říkala kamarádka). Po asi půlhodinovém lítání po stopách lanovky jsme učinili zásadní zjištění: ony ty lanovky jsou tam dvě! Jedna spojuje Dolní a Horní město a druhá jede z Horního města na San Vigilio. Takže jsme rázem pochopili, proč když následujeme šipky s nápisem „funicolare“ a dojdeme téměř na druhý konec města, šipky začnou ukazovat opačným směrem. Jelikož jsme se zrovna nacházeli blíž stanici lanovky na San Vigilio, nasedli jsme na ni. Výhled tam byl opravdu parádní, to jo, ale po kavárně ani památky. Dolní město jsme si nechali na příště a vydali se zpět do Milána do hotelu.
V pondělí jsme se vypravili na cestu domů. Větší zastávku jsme udělali v Salzburgu, který jsme jen tak letem světem proběhli a zkonstatovali, že by bylo vhodné se sem vrátit na delší dobu než hodinu a v době, kdy není půlka centra rozkopaná a výhled na památky nehyzdí bagry.
Závěr: Milano má jednu veeeelkou nevýhodu – je to daleko k moři.