Kromě sedmi výjezdů do Priessnitzových lázní jsme během našich dvou jesenických pobytů zvládli navštívit mnoho dalších (nejen horských) lokalit.

Lanovka na Čerňavu

Výlet to byl pestrý. Autem do Ostružné, vlakem do Ramzové, lanovkou na Čerňavu a pěšky zase do Ostružné. S kočárem to ovšem opět dostalo jiný (trochu nekomfortní) rozměr. O bezbariérovém vlaku jsem si mohla nechat zdát, sedačková lanovka není úplně nejlepší nápad, když máte kočár, roční dítě, čtyřleté dítě a je asi 10 stupňů, no a část pěší cesty byla spíš na terénní kočár, přičemž já měla golfky. Ovšem velký kočár by se nevešel na lanovku… zapeklitá situace.

Okolí spodní stanice lanovky je čím dál více přebudováváno k obrazu turistickému. Kromě velkého parkoviště, dětského hřiště a několika penzionů a restaurací se zde nachází dvě atrakce moderní doby – horské minikáry a tubing. Vzhledem k nízké teplotě (byť v půlce prázdnin) nebyl na lanovku žádný přetlak, s ostatními pasažéry jsme obsadili čtyři čtyřsedačky (včetně kočáru, který se vezl osamocen zvlášť a bez řečí se o něj postarala obsluha lanovky). Na Čerňavě je přestupní stanice na dvousedačku na Šerák, ten byl ale toho dne zcela neviditelný. My se vyfotili s kovovým kamzíkem a po červené, posléze modré a nakonec neznačené cestě se vydali dolů do Ostružné, což byly všeho všudy necelé čtyři kilometry.

Jeskyně Na Pomezí

Co dělat v horách v dešti? Jeskyně jsou určitě dobrá volba. V Jeseníkách, resp. Rychlebských horách jsou na výběr dvoje – Na Pomezí a Na Špičáku. My zvolili jeskyně Na Pomezí, protože jsme měli za to, že bohatá krápníková výzdoba se dětem bude líbit. A některým se i líbila, ovšem ne těm mým. Víťu jsem tahala v baťohu, ale v úzkých chodbách s převisy to mnohdy vycházelo na milimetry. Pořád jsem musela dávat pozor, aby se neprásknul do hlavy, nepovedlo se to ale stoprocentně. Prohlídka jeskyní trvá třičtvrtě hodiny a výzdoba je opravdu krásná. Člověk se i pobaví, protože krápníky bývají obvykle velmi trefně až vtipně pojmenovány.

Na tomto místě bych se ráda zmínila o termálech ve Velkých Losinách. Fotodokumentaci tentokrát nemám, o foťák jsem se trochu bála, a tak zůstal doma. Na webu mají fotek dost, i když foto téměř liduprázdného bazénu nemůže zdaleka vystihnout tu družnou atmosféru, kterou jsem tam zažili my. Termály otevírají každý den v deset hodin, my dojeli kolem jedenácté, taktak našli místo k zaparkování, vybalili děcka z vozu, načež nám sdílný kolemjdoucí oznámil, že se vůbec nemusíme obtěžovat, protože kapacita je minimálně do jedné vyčerpána (doporučuji sledovat na webu aktuální obsazenost). Naskočili jsme tudíž opět do auta a přesunuli se k ruční papírně, kde se ovšem nacházel přibližně stejný počet lidí jako v termálech. Trochu jsme se tam porozhlédli, ale bylo tam tak přelidněno, že jsme se raději vrátili zpět k termálům, postavili se do fronty a čekali, až vyjde dostatečný počet lidí, aby nás pustili dovnitř. Počasí zrovna nevybízelo k pobývání venku v koupacím oděvu, jenomže uvnitř to bylo čiré zoufalství. Hlava na hlavě, vedro, šílený vzduch, a tak jsme zima nezima prchli ven, i když to znamenalo nehnout se z teplé vody. Nepopírám, že za určitých podmínek může být pobyt v losinských termálech příjemný, moje zkušenost je ale bohužel opačná.

Jelení farma Krásná vyhlídka

V obci Dětřichov nacházející se 4 km od Jeseníku směrem na Rejvíz je možné absolvovat velmi nevšední zážitek – nechat se oslintat jelenem. Jelení farma Krásná vyhlídka pořádá párkrát do týdne výpravu za krmením zde chovaných jelenů, laní a kolouchů. Rezervace předem je nutná, neboť na farmu Vás od parkoviště dopraví traktor s valníkem, jehož kapacita je pochopitelně omezená. Na valníku jsou připraveny bedny se suchým pečivem, které jeleni ládují, jako by čtrnáct dní nežrali. Jakmile dojde pečivo, přestanou je lidi zajímat a jdou si zase po svých. Majitel farmy potom návštěvníkům velmi poutavě povypráví o slastech i strastech jeleního života. Cena za jednoho dospělého je 50 korun, děti zdarma, a jako bonus jsme vyfasovali pohlednici a magnetku s jelenem.

Lesní bar

Asi dva kilometry do kopce za Horní Lipovou je samoobslužná občerstvovna nazvaná Lesní bar. Na ohni se dá opéct špekáček nebo klobása, osvěžení potočně chlazeným nápojem přijde vhod a jelikož jsme zde byli v sobotu, byly k dispozici i luxusní Staroměstské trubičky. Útrata se platí vhozením příslušné sumy do kasičky, takže je to o poctivosti konzumentů. Ale v horách to evidentně funguje. Nicméně prázdninová sobota, kdy se po cestě vedoucí k baru jedou cyklozávody, nebyla to pravé ořechové. Jinak ale moc fajn místo, pokud chcete časově nenáročný pohodový výlet.

Když už jsme se vyskytovali v Horní Lipové, byla by škoda minout bez povšimnutí stylovou restauraci Kovárna. Ceny krapet vyšší, ale ty borůvkové knedlíky!

Muzeum veteránů v České Vsi

Co dělat v horách, když opět prší a v jeskyni už jste byli? Vzhledem k osazenstvu v poměru muži vs. ženy 3:1 byla volba jasná. Muzeum veteránů je taková větší garáž, kde je natěsnáno všechno možné od starého mercedesu po vyřazený vysavač. Stěžejní jsou samozřejmě motocykly, ale je to taková všehochuť. Já byla s muzeem hotová za pět minut, hoši se ovšem tvářili zaujatě. Vstupné tuším 40 korun.

V Jeseníkách je docela problém najít restauraci s dětským koutkem. Jednu takovou nám strejda google doporučil právě nedaleko České Vsi. Rezidence u Jezera se tváří jako hogo fogo podnik, ale zas taková sláva to není. Jídlo průměrné, obsluha nemožná, číšník, když mi rozlil pití po stole, tak se ani neomluvil, a nakonec ani ten dětský koutek nebyl. Teda byl, ale o patro níž než zbytek restaurace (ne jako na fotkách na webu), takže nechat tam kluky samotné nešlo a ani tam vlastně nechtěli být.

Křížový vrch, Zlatý Chlum a Čertovy kameny

Tato minitúra byl vrchol našeho horolezení. Auto jsme nechali na Křížovém vrchu, nabalili batoh s Víťou, druhý batoh s odrážedlem a vyrazili nejprve k hotelu, který je jako vystřižený z Doktora z hor. Když jsme obhlídli veškerou zvěř zvěčněnou na fasádě, poskákali dřevěnou sochu Praděda a pokochali se krásným výhledem, vyrazili jsme po modré k rozhledně Zlatý Chlum (něco přes dva kilometry a 200 výškových metrů). Šlapání do kopce bylo doprovázeno intenzivním kňučením naší starší ratolesti, o to větší byla radost, když se mezi stromy objevila kamenná rozhledna. Výhled je z ní parádní, jen s tím děckem v ruksaku byla zase potíž, neboť úzké točité schodiště není dimenzováno na tak prostorově výrazného návštěvníka, jakým je rodič s batoletem v krosně na zádech.

Po lehčím občerstvení jsme se vydali dál po modré šíleným krpálem dolů k chatě u Čertových kamenů. Zde se konalo všeobecné nadlabání se smaženým květákem, ideální to stravou před vrcholovým výstupem na skaliska Čertových kamenů. Čertovy kameny jsou čtyřicet metrů vysoký skalní útvar, na nějž se může vyškrábat i naprostý nehorolezec pomocí žebříků a řetězů. Jevilo se nám ale jako docela žádoucí nechat děti pro jistotu dole a zpětně musím říct, že to byl dobrý nápad, i když jsme se museli s manželem prostřídat v hlídání.

Od chaty konečně přišlo na řadu odrážedlo, které jsme celou cestu tahali, naše tempo se tím pádem násobně zrychlilo, neboť jsme vykročili po pohodlné mírně se svažující asfaltce, z níž jsme ovšem záhy k naší nelibosti odbočili na rozježděnou lesní cestu, která vedla zase do kopce. To už se náš starší syn krapet psychicky hroutil, ale jelikož se schylovalo k dešti, nebyl čas jeho diskomfort dlouze řešit. Každopádně za pět minut déšť jsme dorazili k vozu, svorně jej radostí políbili a hrdi na svůj šestikilometrový výkon jsme se jeli odměnit zmrzlinou.

Rejvíz

Velmi příjemná a nenáročná procházka k Velkému mechovému jezírku začíná na parkovišti v osadě Rejvíz, což je kouzelné místo, která mám osobně hrozně ráda. Procházet se po Rejvízu v sezoně ovšem není nic moc doporučení hodného vzhledem k tomu, že malebné roubené domky stojí podél poměrně frekventované silnice spojující Jeseník a Zlaté Hory.

Rejvíz je vyhledávaný zejména pro své přírodní bohatství. V jeho blízkosti se nachází největší rašeliniště na Moravě chráněné jako národní přírodní rezervace, do jejíhož středu, tedy k Velkému mechovému jezírku, vede naučná stezka. K jezírku je to něco přes dva kilometry, nejprve se jde po široké lesní cestě takovým běžným smrkovým lesem, načež se vstupuje do rezervace (vstup mimochodem zpoplatněný 30 korunami) a dál se šlape po dřevěných chodnících. Chodníky jsou pohodlně široké na to, aby se zde vyhnuli dva pěší bez příslušenství, dva kočáry už ale stěží. Na vyhlídce u Velkého mechového jezírka bývá docela frmol, a to jsme se tomu pravému návalu vyhnuli tím, že jsme vyrazili poměrně brzy. Hladina jezírka je temná až černá, na mě ta voda působí takovým hutným dojmem.

Jinak na jídlo v Rejvízu obvykle zapadneme do restaurace Rejvíz. Není to žádný kulinářský zážitek, ale za slušnou cenu se zde dá slušně najíst.

Nýznerovské vodopády

Náš poslední výlet, kdy jsme už před sebou měli cestu domů, takže to chtělo něco krátkého. Nýznerovské vodopády neboli vodopády Stříbrného potoka se nacházejí v Rychlebských horách kousek za obcí Nýznerov směrem od Žulové. Parkovali jsme u Muzea Skorošice, které se tvářilo jako poslední záchytný bod pro auta. Omyl! Parkovat se dá o další kilometr dále. K vodopádům vede asfaltová cesta, ale k oběma potokům (Stříbrnému, který se posléze vlévá do Bučínského) se musí buď po schodech, nebo hopsat po kamenech. Ze silnice nic moc zajímavého vidět není. Vodopády jsou fajn, ale rozhodně bych neřekla, že jsem si z nich sedla na zadek.

Cestou zpět jsme se stavili na Rybářské baště, zbaštili pečené pstruhy a tímto slavnostně ukončili naši jesenickou minidovolenou.