S kamarádkou Soňou jsme si naplánovaly dámský výlet do Vídně na letní openair koncert Vídeňských filharmoniků v Schönbrunnu. Pojaly jsme to lehce baťůžkářsky, takže vlak, hotel se společnou sociálkou a druhý den s batohy na zádech po centru. A bylo to super. Částečně možná i díky tomu, že to byla první noc po mnoha mnoha letech, kterou jsem strávila bez rodiny.

Také to byla má první zkušenost s brněnským náhradním (dolním) nádražím a to je teda docela úlet. Člověk si připadá jako v Horní Dolní, ovšem davy cestujících s tím úplně nekorespondují. Ve Vídni jsme vystoupily za mohutného deště, ale než jsme metrem dojely k radnici, u níž jsme měly ubytování, pršet skoro přestalo. Ubytování v Pensionu Wild bylo na jednu noc naprosto vyhovující, i když společné záchodky mírně řečeno nevoněly. Hodily jsme bágly do pokoje a rovnou vyrazily do Schönbrunnu. Vystoupily jsme ve stanici Hietzing, odkud je to sice do parku pěkný kus, ale zase tam podle všeho nebylo takového národa, jako kdybychom šly od stanice Schönbrunn.

Organizačně je koncert zvládnutý dost dobře. Na čmuchání v kabelkách jsme nečekaly ani dvě minuty, pokud se nějaký sektor zaplní lidmi, okamžitě je pro další návštěvníky uzavřen, takže lidí tam sice bylo na 100 000, ale ve výsledku nikde neprobíhala žádná tlačenice. Původně jsme měly v plánu koncert sledovat z louky u Glorietty, ovšem vzhledem k docela pozdnímu příchodu (někdy kolem půl osmé), jsme tam už nebyly vpuštěny. Musely jsme tudíž celou akci odstát, sedět na ploše před pódiem není dovoleno. Zážitek to ale byl velmi kulturní, ozvučení skvělé a různobarevně osvětlený Schönbrunn dělal pěknou kulisu. Po poslední skladbě se davy začaly sunout ven, my chtěly počkat, až největší nápor opadne, abychom se pohodlně vlezly do metra, ale security muži nás nenechali zahálet a hnali nás docela neurvale ven.

V hotelu jsme padly za vlast. Spaní nebylo bůhvíjak kvalitní, protože ač náš pokoj měl okna do boční uličky, noční ruch velkoměsta nás mnohokrát probudil. Druhý den jsme vyrazily na procházku Vídní, kterou jsme korunovaly výstupem na věž Stephansdomu. Kromě toho, že na věž vede 343 schodů, jsou to schody točité a velmi úzké, takže lidé se vyhýbají, jak můžou, tvoří se zácpy a nekomfortní situace a nakonec se člověk na město dívá zamřížovaným oknem. No nic moc. Ale jinak je Vídeň nádherná, staromilská, taková kultivovaná, žádné pandy ani lední medvědi v ulicích či matrjošky a beranice v obchodech jako v Praze. Byly to opravdu fajn dva dny.