Na dovolené jezdíme zatím zásadně mimo sezónu, takže i tentokrát jsme měli v úmyslu vyrazit za mořem v první polovině září. Dokonce jsme udali psa, kterého obvykle taháme s sebou, což nám nabídlo lákavou možnost dopravit se někam letecky. Rozhodně jsme chtěli naší přítomností obšťastnit evropskou zemi, protože opravdu nehodlám řešit s nějakými naprosto nesrozumitelnou řečí hovořícími stvořeními bolavé bříško našeho potomka. Škála destinací je opravdu pestrá, jen si vybrat. Jenomže osud tomu chtěl jinak a my nakonec mohli vyrazit nejdříve 21. září. Výhodu to mělo jedinou – vybírat už moc nebylo z čeho, rozhodování bylo tudíž o poznání jednodušší a volba nakonec padla na Krétu, byť se pravda nejedná o mou vysněnou lokalitu (povedené stránky o Krétě).

Dalším nezvyklým bodem našich příprav byl nákup zájezdu přes cestovku, což jsme udělali zatím pouze jednou. Tento postup má pro nás zásadní nevýhodu – zaplatíte, nejedete, jste bez peněz. Existuje pouze pár pojišťoven, které nabízejí pojištění storna zájezdu, je to dost drahý produkt, ale zadařilo se a my mohli být o něco klidnější, přestože spoluúčast je celých 20% z ceny. Pojistné podmínky už jsme málem začali zkoumat týden před plánovaným odletem, kdy Vašík dostal horečku. Tato akce trvala přibližně čtyřiadvacet hodin, nebezpečí bylo zažehnáno a my mohli začít balit. Člověk si řekne, že 15 plus 5 kilo zavazadel na osobu je na letní dovolenou ažaž, opak je ale pravdou a stejně jsme museli pár věcí nechat doma, abychom povolenou hmotnost nepřešvihli. A abychom náhodou nemohli být v klidu, začalo dítko v předvečer odletu s kašlíkem a rýmečkou.

Naštěstí se přes noc z drobné indispozice nevyvinula choroba a my mohli 23. září i s uchrchlaným děckem vyrazit. Odbavení a takové ty formality kolem proběhly bez problémů, i Mucosolvan v příručním zavazadle prošel. Akorát Venouš trochu ořval příliš kontaktního pána při osobní kontrole, který si na něj dovolil sahat. V letadle jsme zažili drobné překvapení, a to když jsme obdrželi občerstvení (tři dny starou bagetu se šunkou a kelímek pití). Myslela jsem, že jídlo už se z úsporných důvodů na palubě letadel nepodává, tak jsem prozíravě nabalila obří krabici těstovinového salátu, abychom náhodou nestrádali.

Na Krétě nás přivítalo zamračených, ale velmi příjemných 25 stupňů. Přesun busem do hotelu byl velmi rychlý, jelikož jsme jeli jen asi 15km, což se ovšem záhy ukázalo jako nevýhoda, protože nad naším letoviskem (Kato Gouves) letadla přilétají na přistání, jsou hodně nízko, hodně hlučná a létají i v noci. Apartmán, který jsme vyfasovali, nás na první pohled rozladil několika nedostatky – manželská postel má na šířku asi 140cm, což je o celých 40cm méně, než má naše postel doma, a to je sakra rozdíl. Na postýlku pro dítě jsme neměli nárok, prý už je velké a máme jeho postel obestavět židlemi. Aspoň malá satisfakce – ložnice a kuchyně, kde se nacházela přistýlka, jsou dvě samostatné místnosti, takže jsme spali odděleni od funícího a vrtícího se dítěte, jak jsme zvyklí. Koupelna už měla ledacos za sebou a síťky do oken by byly příliš velký luxus. Ale rovnou jsme si řekli, že to jsou jen drobnosti, kterými si nenecháme zkazit dovolenou (to jsme ještě netušili, že se kvůli komárům prakticky nevyspíme). Na jídlo a další all inclusive služby jsme docházeli do vedlejšího čtyřhvězdičkového hotelu obývaného Němci, Francouzi a dalšími cize hovořícími vesměs důchodci.

Den druhý byl ve znamení seznamování se s letoviskem a jeho blízkým okolím. Vyrazili jsme po pobřeží do asi dva a půl kilometru vzdáleného CretAquaria – mořského světa poměrně bohatě vybaveného všelijakou (středo)mořskou faunou. Hlavně tam měli obří nádrž se žraloky a Nema, takže pro Venouše ráj. Cestou jsme míjeli poloprázdné pláže, na jedné jsme smočili těla, voda tak akorát, trochu vlny, ale nic život ohrožujícího, naopak Vašík z nich byl nadšen. Taktak jsme stihli oběd. Po odpolední siestě jsme šli vyzkoušet hotelovou pláž – velmi malá, ale chráněná, takže vlny téměř žádné.

Následující den započal snahou o zapůjčení automobilu. Na netu (další moucha našeho ubytování – wifi signál byl jen u hotelového bazénu, v apartmánech bez šance) jsme našli levnou půjčovnu, kterou jsme hned po snídani navštívili. Cena za týden byla velmi lákavá, navíc pán byl dobrý obchodník (rozuměj manipulátor), ovšem mělo to jeden podstatný háček – pojistka se nevztahovala na škodu na autě způsobenou jízdou v opilosti (pochopitelně) či nedáním přednosti v jízdě (nepochopitelně). Museli jsme se tudíž s pánem rozloučit a využít služeb spřátelené půjčovny naší CK, která prý má pojištěno vše (naštěstí jsme nemuseli ověřovat v reálu).

Jelikož auto jsme měli mít k dispozici až na další den, vyrazili jsme krapet dobrodružnějším dopravním prostředkem – hromadnou dopravou, konkrétně autobusem. Zastávku jsme našli poměrně snadno, a to díky tomu, že k ní zrovna dojížděl bus mířící do Heraklionu (Iráklia). Cesta trvala asi půl hodiny, cena 2.40 EUR za osobu a celou cestu jsme čichali cigaretový kouř, protože zákaz kouření evidentně neplatí pro řidiče. Heraklion nás docela zklamal. Jediné opravdu pěkné místo je Benátský přístav, jinak je to hektické (tj. typicky řecké) město plné lidí, aut a motorek, a pokud vyjdete z úplného centra, překvapí Vás děsivý stav mnohých (abych byla přesnější téměř všech) místních obydlí. Večer bych se tam docela bála. Zkrátka město jsme prošli za chvíli a zkonstatovali, že tady nás žádné velké štěstí nečeká, tudíž jsme poklusem spěchali na autobus, abychom tam snad nemuseli strávit další hodinu navíc. Je pravda, že tam byly docela slušné obchůdky, takže kdo má v úmyslu obšťastnit příbuzenstvo různými krétskými tretkami, jsou ulice 25 Avgoustou a Odós 1866 ty pravé.

Každou sobotu se koná ve městě Míres (či Moires) trh, takže cíl byl jasný – jeli jsme na jih přes pohoří Ida do oblasti nížiny Messará. Po nastartování auta jsme zapochybovali, že nás tento rozhrkaný shluk plechů vyveze z parkoviště, natož na druhý konec Kréty, ale i se skřípající řadicí pákou jsme zdárně dojeli. Chvilku nám taky trvalo, než jsme se přizpůsobili řeckému stylu jízdy (např. na „dálnici“, která má v každém směru jen jeden pruh, je běžné, že pomalejší auta uhýbají těm, která nedodržují rychlostní předpisy, do odstavného pruhu, a krétský řidič – začátečník se pozná tak, že neuhne a neuhne). Na trhu, který na drahnou část soboty zablokuje hlavní tah městem, jsme očekávali výpěstky drobných farmářů, příp. rukodělné výrobky či kvanta olivového oleje. Výpěstky se sice konaly, i jeden stánek s čerstvými rybami a jeden s živými kuřaty se tam nacházel, ale jinak jsme si připadali jako na polské tržnici – oblečení, povlečení, obuv, domácí potřeby, vše za podezřele nízké ceny. Lidi ale nakupovali jak šílení, hlavně ovšem evidentně šlo o místo setkávání a poklábosení si se známými.

Následně jsme se přesunuli do nedalekého Festosu (Phaistos), kde se nachází zbytky druhého největšího minojského paláce na Krétě. Tam nás čekalo milé překvapení v podobě volného vstupu (akce posledního zářijového víkendu – Dny evropského dědictví). Palácem se prochází po vlastní ose, takže Vašík se mohl plně věnovat zkoumání kamínků všech možných velikostí (momentálně oblíbená zábava). Z paláce je úchvatný výhled na celou planinu Messará a na vrcholky za ní se tyčících hor, obzvlášť když na nás svítilo sluníčko a na pár kilometrů vzdálené hory se řítila hrozivě vypadající bouřka.

Poslední zastávka tohoto dne – letovisko Mátala. Tam jsme zalitovali, že jsme jeli na severní pobřeží Kréty. Moře bylo o poznání průzračnější a teplejší, dokonce i rybky jsme viděli ve větším počtu než jedna. A celé letovisko působilo tak nějak víc řecky. Navíc je poznamenané érou hippies, protože zde v 60. letech květinové děti obývaly původně obytné, následně pohřební jeskyně vytesané do jedné ze skal tyčících se nad pláží. Odkaz hippies je zřejmý všude – v obchůdcích se suvenýry, na barevně vyzdobených chodnících, z názvů a zařízení některých taveren i ze vzezření mnohých návštěvníků pláže. Jeskyně jsou dnes přístupné veřejnosti, kdo má kamzičí povahu, rozhodně se vyřádí.

Jelikož volné vstupy do památek trvaly i v neděli, řekli jsme si, že by nebylo od věci pár peněz ušetřit a vydali jsme se do paláce v Knóssu. Tento nápad jsme překvapivě neměli sami, naštěstí palác je dost velký, aby davy, které se do jeho bran jen hrnuly, pojmul. U vchodu jsme odmítli několik vlezlých průvodců, kteří se nás se slovy, že sem přece nejezdíme každý den či že se v paláci ztratíme, snažili přesvědčit o nepostradatelnosti svých služeb, a vydali se do útrob labyrintu Mínotaura sami. Prošli jsme nejdůležitější budovy, a protože bylo hodně horko, vcelku rychle jsme vypadli. Oproti Festósu, který archeologové ponechali téměř v takovém stavu, v jakém jej nalezli, Knóssos je částečně dobetonovaný a dobarvený. Vypadá to sice divně, ale člověk získá alespoň nějakou představu, jak to tam před těmi několika tisíci lety asi vypadalo.

Naše další kroky vedly opět na jih, jelikož jsme vše, co jsme chtěli vidět, v sobotu nestihli. Dali jsme na doporučení průvodce a vydali se do vesnice Zaros. Cestou jsme zastavili v klášteře Profitis Ilias (jeden z mnoha, ke kterým vedou cedulky z hlavní cesty), kde jsme občerstvili ducha i žaludky. Poté jsme se neprozřetelně zeptali místního domorodce projíždějícího kolem na motorce na cestu k jezeru (resp. přehradě) Votomos. Pán se svého úkolu zhostil více než svědomitě a my nebyli schopni se ho zbavit, navíc se nějak podezřele zajímal o naši fotovýbavu. Nakonec se zadařilo jej (trochu hrubě) odbýt a my se museli s důvěrou obrátit na GPS, což mělo málem za následek urvání podvozku nebo minimálně píchnutí kola. Ona ne vždy nejkratší trasa je bez obtíží sjízdná. Jezero Votomos je vyhlášené chovem pstruhů, které místní hospůdky umí údajně výborně připravit. Příjemné chvilky u dobrého jídla nám trochu hanily upištěné řecké děti poletující bezprizorně po restauraci, aniž by je kdokoliv byl schopen usměrnit. Také co zbylo po jejich odchodu za spoušť na sousedním stole, to se jen tak nevidí. Náš pes by uměl stolovat kulturněji. Trochu nás také rozladilo, že průvodcem slibovaný krásný výhled do soutěsky Rouvas přímo od jezera se jaksi nekonal, začínala tam akorát turistická trasa strmě stoupající vzhůru, na kterou jsme se mohli s kočárem tak akorát koukat. Stezka vede kolem kláštera Agios Nikolaos, k němuž je možné dojet autem, a dále do soutěsky. A protože jsme umanutě soutěsku chtěli aspoň vidět, dojeli jsme ke klášteru, kde jsme pouze shledali, že soutěska je opět v nedohlednu, klášter zrovna v rekonstrukci, takže akorát staveniště plné bagrů a opět málem urvané kolo.

V ruinách starověkého města Górtys jsme byli úspěšnější a prostudovali si tamní nejvýznamnější památku – nejstarší dochovaný zákoník antického Řecka. A taky postáli pod stále zeleným platanem, pod nímž se ten chlívák Zeus podle legendy zmocnil foinické princezny Europé (ta chuděra pak z toho měla trojčata).

V pondělí dostal Vašík k svátku výlet do nejluxusnějšího letoviska na Krétě Eloúnda. Počasí nebylo úplně ideální, dokonce jsme decentně zmokli při procházce letoviskem a dále na mys Spinalonga. Pod názvem Spinalonga se skrývá jednak mys dostupný pěšky (či nějakým dopravním prostředkem) po umělém náspu, evidentně oblíbené místo pro outdoorově zaměřené turisty, kterých jsme s baťohy a adekvátní obuví potkali dosti (my došli jen na začátek mysu, kde končila asfaltka), a potom ostrov, kam denně vyráží množství lodiček a kde se nachází benátská pevnost. Na ostrov jsme už nějak neměli energii, protože nekvalitní spánek (zapříčiněný mnohými negativními nočními vlivy – komáři, malá postel, letadla, popeláři, brzké vstávání sousedů s malými dětmi a další) už za těch několik nocí udělal své – přišla na nás krize. Autem jsme tedy popojeli na odpočívadlo a alespoň na chvíli všichni tři usnuli.

Poté jsem musela trochu zapojit svůj šarm a přesvědčit manžela, abychom se jeli vykoupat na naší delegátkou doporučenou („ocitnete se rázem v Thajsku“) pláž Voulisma Beach. Nebylo pravda stoprocentně koupací počasí, byť bylo teplo. I když jsem v Thajsku nebyla, tuším, že to tam vypadá krapet jinak, ale budu to muset zajet ověřit. Pláž byla hezká, ovšem nic, nad čím by nám klesla čelist. Výhoda byla, že tam téměř nikdo nebyl. Kdyby bylo azuro, je dost pravděpodobné, že bychom se tam nehnuli (lehátka na každém volném metru čtverečním).

Pondělní výletování jsme zakončili prohlídkou maximálně krétsky krétské vesničky Krítsa. Už samotný příjezd byl takový krétský – nechtěli jsme parkovat na označeném odstavném parkovišti, to se nám zdálo nějak daleko od centra (kostela). Oni ti Kréťani ovšem moc dobře vědí, proč nás nedomrlé řidiče odkojené na západoevropských dálnicích neradi pouštějí mezi své příbytky. Uličky byly velmi strmé a úzké (s naším nevelkým vozem jsme se taktak vlezli), nakonec jsme se ale ke kostelu vyškrábali. Při procházce jsme se na pár chvil ocitli v jiném světě, ve vesnici jakoby se zastavil čas, rozhodně stojí za krátkou návštěvu.

Na úterý jsem dostala bojový úkol – vymyslet výlet jen na dopoledne, abychom stihli oběd a mohli si polenošit na pokoji (a nemuseli zas spát v autě). Vyškrábali jsme se do kopců na náhorní plošinu Lassíthi, na jejímž okraji leží vesnička Psichró, výchozí bod pro výstup k jeskyni Dikteo Antro. Cestou skrz průsmyk Seli Ambelou (jeden z přístupových bodů na planinu) se vyplatí zastavit a pohlédnout na nebe, při troše štěstí uvidíte ve výšinách kroužit orlosupy bradaté. Na parkoviště pod jeskyni jsme dojeli kolem půl jedenácté, tj. v době, kdy už tam bylo dost autobusů s turisty hrnoucími se v chumlech směrem k jeskyni. Od parkoviště je to asi kilometr vzhůru do kopce, cestu je možné absolvovat za 10 EUR na hřbetě oslíka. Po tomto sportovním výkonu se schází po téměř 90 schodech dolů do útrob jeskyně, ale na kochání se nádhernou krápníkovou výzdobou není čas ani atmosféra, protože Vám už další čumilové dýchají za krk. Jeskyně je velmi oblíbeným cílem, podle pověstí se v ní narodil vládce Olympu Zeus.

Ve středu se nám to dovolenkování krapet zvrtlo. Hlava rodiny ochořela a pokazilo se počasí (zatáhlo se a začalo hrozně foukat, což znamená obří vlny). Ani jedno nás však neparalyzovalo, za sluníčkem jsme se vydali opět na jih do nejjižnějšího města Evropy Ierapetra. Toto město ovšem nebylo naším cílem, pouze přestupní stanicí z auta na loď na ostrov Chrissi, který jsme chtěli navštívit za účelem koupání a válení se na zlatavých plážích. Stálo mě to dost přemlouvání, abychom na loďku vůbec nasedli, protože můj muž naznal, že když fučí i v Ierapetře, bude fučet všude, takže jsme ještě dvě hodiny bloumali po městě, kde dohromady nic moc k vidění není, a rozhodovali se, co bude. Nakonec jsme se nalodili a vyplatilo se, na ostrově bylo krásně, slunečno, pofukoval jen takový akorátní větřík a tamní příroda taky stojí za prozkoumání (ostrov je díky cedrovým porostům národním parkem).

Následující den proběhl jen odpolední minivýlet do kláštera Moní Savathíana, který z ruin pozvedly pilné jeptišky do neuvěřitelné podoby. Ke klášteru se vystoupá prudkými serpentinami do výšky 500 m. n. m., kde už byla poměrně solidní zima, holt podzim dorazil i na Krétu. Ještě jsme se při večeru pokusili o zhlédnutí rodného domu malíře El Greca (dnes jeho muzeum), leč marně, před šestou hodinou nikde ani noha a brána zavřená na petlici.

Poslední výletovací den jsme vyrazili na západ do města Rethymno, které je trochu z ruky, a i když je mezi ním a naším letoviskem dálniční spojení, cesta (cca 90 km) trvala hodinu a tři čtvrtě. Dálnice totiž vlastně není dálnice, jak ji známe my, u nás by to byla 1. třída, navíc vede kopci, takže hodně vlnitá jak zprava doleva, tak shora dolů. Rychlost je často omezená i na 50 km/h, což místní klasicky ignorují. A ve městě jsme si užili první krétskou zácpu. Rethymno mě ale naprosto okouzlilo. Mohutná benátská pevnost nad městem je obzvlášť festovní, v restauraci pod pevností jsme si dali vynikající gyros a úzké uličky plné obchůdků s čímkoliv byly ta správná tečka. Cestou zpět jsme ještě udělali drobnou zajížďku do kláštera Arkadi (Moní Arkadiou), nejposvátnějšího místa na Krétě se smutnou historií.

Večer jsme vyklidili vozidlo, které nás i přes svůj nevalný stav nakonec povozilo spolehlivě po bezmála 1 100 km krétských silnic i nesilnic. Nutno uznat, že mnohdy to byl zážitek. Na Krétě se Vám totiž může stát, že jedete po dálnici a najednou je ve Vašem pruhu odstavený porouchaný autobus, v jehož útrobách se vrtá chlap a snaží se jej opravit. A tento autobus v tom svém pruhu potkáte i po další dva dny, jen je obestavěný kužely. Na nějaké odsunutí alespoň do odstavného pruhu či dokonce odtažení zcela mimo cestu (třeba do servisu) se tady nehraje. Na Krétě se Vám taky může stát, že si takhle jedete po hlavní, načež z motocyklu, který právě zastavil na vedlejší, aby Vám dal přednost, vystoupí pes a málem Vám vběhne pod kola. No a zcela běžné je, že se řinete závratnou rychlostí 20km/h po horské silnici a za zatáčkou vytrhnete z letargie kozy/ovce odpočívající na asfaltu (tuto zkušenost můžete získat, i když ne tak často, také na krétské dálnici).

Nemilou tečkou za v zásadě vydařenou dovolenou byla zkušenost s letištěm v Heraklionu, které je vzhledem k množství lidí a letadel zde proudících silně poddimenzované. Vystáli jsme si několik pomalu se pohybujících front, let se nám nakonec o téměř hodinu zpozdil, což dítě kvitovalo hysterickým záchvatem na palubě letadla, a ještě se udělalo krásně, aby se nám jo nechtělo do zamračeného Brna.