Druhý červnový víkend (šmantkote, je možné, že mi tak dlouho trvá, než to sepíšu?) jsme odložili psisko naší nové dogsitter a vyvezli děti do lázní s vidinou přijemně prohnípaných dvou dní. Bezcílné korzování, zmrzlinka, kávička, lázeňské oplatky, popíjení léčivé vody – toť byla naše vize. Ta se bohužel nepotkala s realitou, neboť synátor byl bůhví proč otrávený a rodiči vymyšlený výlet jej ani trochu netankoval. Přišli jsme na to, že vůbec neznáme své dítě. Luhačovice ho měly bavit! Kačenky, dřevěný vodník u řeky, téměř neomezené možnosti, kam jet na odrážedle, nic z toho ho nezaujalo. Až večerní návštěva restaurace Racek a v ní one man živá hudba konečně přinesla zlepšení. Václav spolu s dalším obdobně týraným vrstevníkem pořádně zatrsali a svět byl zase v pořádku. Té pravé lázeňské pohody jsem si užila až v neděli, když jsem si přivstala a v sedm ráno sama s foťákem lítala po liduprázdných lázních a lovila kompozice. Společnost mi dělala jen hrstka seniorů, kteří se vydali pro svou ranní dávku Vincentky. Kolem desáté jsme potom vyrazili do zlínské zoologické. Tentokrát utrpení pro nás dospělé. Lidí jak psů, šílené vedro, zoologická obrovská, konec pořád v nedohlednu. Ale asi za to nemohla ZOO, té vcelku není co vytknout, jen nám to prostě nesedlo. Tak třeba příště… v zimě… ne o víkendu… 🙂