Po dvou měsících intenzivního rodinného života se nám podařilo udat děti na jednu květnovou sobotu prarodičům a splnit další z dlouhodobých plánů – výstup na Lysou horu. Jako výchozí místo jsme vybrali Malenovice, a to ze zcela pragmatických důvodů – je to z Opavy, kde jsme zanechali potomstvo, nejblíž. Auto jsme odstavili na parkovišti Na Satině a vyrazili po žluté, z níž jsme záhy uhnuli na neznačenou stezku vedoucí podél říčky Satiny k Satinskému vodopádu. Potom jsme se napojili opět na žlutou a začali ukrajovat výškové metry.

Vylézt na Lysou považuji za slušný sportovní výkon, nejmenší převýšení, které je nutné zdolat, je 600 metrů při cestě z Visalají, z Malenovic je to přes 800. Nicméně když jsem viděla ty rodiny s malými dětmi (nechápu, jak ta děcka rodiče namotivují, aby to vylezla, my bychom tam Víta nedostali, ani kdybychom mu slíbili všechny hračky z Tlapkové patroly, které existují), yorkšíry a důchodce, jak neohroženě šlapou, měla bych asi přehodnotit své představy o tom, co je náročný výstup. Na vrchol vede vyloženě dálnice, zejména od Lukšince, kde se spojují trasy z Malenovic a Ostravice, lidí tam bylo strašně moc a nahoře to byl teprv masakr. Na pivo a polévku se stála fronta minimálně na půl hodiny, to jsme teda vzdali.

Zpět jsme se vydali po méně frekventované modré přes kamennou mohylu Ivančenu postavenou na památku skautů popravených za účast v protinacistickém odboji. Z modré jsme posléze odbočili na zelenou a kolem hotelu P. Bezruče se vrátili zpět do Malenovic. Jako musím říct, že jsem byla solidně bolavá, ale byl to velmi osvěžující zážitek v těch stereotypních nouzových dnech.