Málaga je druhé největší město Andalusie. Má přes půl milionu obyvatel, takže je to velké město s velkým přístavem, velkým letištěm, velkou katedrálou, Velkým kolem a velkým množstvím lidí. Také je ale velmi úhledné a upravené a přes proudící davy pohodové.

Obhlídku města jsme zahájili u obchodního komplexu Muelle Uno, jehož garáže jsme z důvodu jejich výhodného umístění v blízkosti přístavu, historického centra i pláže využili k zaparkování vozidla. Naši starší ratolest samozřejmě nejvíce zajímal přístav a v něm kotvící obří trajekt, nás s manželem spíš zaujalo Velké kolo (Noria de Málaga), které se svými úctyhodnými sedmdesáti metry poskytuje bezesporu fascinující výhledy. Bohužel v čas naší návštěvy zrovna probíhala nějaká údržba, kolo zkrátka nejelo.

Naše další kroky směřovaly do malagského městského parku (Parque de Málaga), který odděluje přístav od historického centra města. V parku je vysázeno množství pro nás exotických rostlin, přičemž informace o většině z nich si kytkofilové mohou přečíst na příslušných cedulkách, park je totiž koncipován jako botanická zahrada. Nad hlavami poletují papoušci a spočinout se dá v některém z mnoha kouzelných zákoutí třeba na lavičce ozdobené pestrobarevnými kachličkami nebo u některé z kašen (my spočinuli na dětském hřišti a místo zurčící vody poslouchali dětské povykování). Na webu, ze kterého jsem čerpala informace nejen o Málaze, jsem se dočetla, že každou neděli v poledne se v parku pořádá koncert velevýznamného malagského orchestru Banda Municipal de Música. V liduprázdném hledišti jsme ovšem čekali marně, tak nevím, kde se stala chyba.

Jelikož nás pomalu začal obtěžovat hlad, vydali jsme se hledat přijatelnou restauraci. Místo ní jsme narazili na monumentální Catedral de Santa María de la Encarnación ze 16. století, jejíž interiér jsme si díky právě probíhající bohoslužbě mohli prohlédnout zdarma (jinak se platí vstupné 5 EUR, což jsme na místě ani nezaregistrovali).

Konečně jsme se dostali k jídlu. Obědovou siestu nám však narušil chlápek, kterého jsem čapla, jak se mi snaží otevřít kabelku (ano, jsem nezodpovědná, měla jsem ji pověšenou na židli). Naštěstí ještě nebyl tak daleko, aby byl schopný něco uzmout a můj zvýšený hlas ho natolik vyděsil, že se urychleně klidil.

Úzkými přelidněnými uličkami jsme se propletli na Plaza de la Merced, kde se nachází rodný dům Pabla Picassa, a odtud do kopce k pevnosti Alcazaba a hradu Gibralfaro. Na hrad jsem se snažila dostat alespoň s Vašíkem, protože přístupová cesta je dosti strmá a s kočárem se nám v tom horku nechtělo mořit, ale ani nám dvěma se výstup nezdařil a těsně před cílem jsme vzdali. Sestup jsme si potom zpestřili synchronizovaným pádem na zadek, jelikož v rámci zabavení dítěte jsme se pokoušeli o poklus, což se vzhledem ke kluzké dlažbě ukázalo jako nedobrý nápad.

V mezidobí můj muž zjistil, jak se dostat s kočárem do maurské pevnosti Alcazaba. Bezbariérový přístup je z ulice Calle Guillén Sotelo, odkud vede tunel pod pevností k výtahu. Výtahem se sice dá dostat do horní části pevnosti, nicméně tam je potřeba kočár zanechat svému osudu a vzít dítě do náruče, protože pevnost samotná rozhodně bezbariérová není. Alcazaba je velmi členitá a šmejdění po všech jejích zákoutích nás hodně bavilo, obzvlášť četné vodní prvky měly úspěch. Zároveň se z ní otevírají parádní výhledy do okolí. A jestě poznámka na okraj: v neděli od dvou hodin je vstup zdarma.

Jelikož jsme Vašíkovi slíbili moře a pláž a ani zmrzlina mu na sbírání škeblí nedala zapomenout, více jsme toho (kromě městské pláže Malagueta, která je mimochodem super) z Málagy neviděli. Takže jsme nebyli u býčí arény La Malagueta, nenakoupili jsme na Calle Marqués de Larios, ani jsme nenavštívili muzeum Pabla Picassa. Nevadí, příště.