Prajzská, Prajzká, Prajzko, Prajsko (ví vlastně někdo, jak se to píše?) – část naší republiky, o které sice dost lidí ví, že existuje, málokdo už ale tuší, kde přesně leží, a na prstech jedné ruky můžete spočítat ty, kteří tam zavítali. Ono vcelku není důvod tam trávit dovolenou. Významných památek tam je poskrovnu (slovy nula) a příroda k této oblasti také nebyla bůhvíjak štědrá (pole, pole, sem tam lesík). My tam ovšem trávíme minimálně jeden víkend v měsíci, neboť v jedné z tamějších vísek žijí rodiče mého muže.

Za svůj lidový název vděčí tato část Slezska nikoliv krátkému období, kdy byla součástí Pruska. Marie Terezie o toto území přišla roku 1742 po rakousko-pruské válce, k Československu bylo opět připojeno až v roce 1920. Mnozí starousedlíci proto tíhnou spíše k Německu, nejeden disponuje německým pasem, do místního nářečí se dostalo plno slov německého původu. Jsou to lidé precizní, pracovití a neuvěřitelně pořádní. Kde jinde v sobotu dopoledne potkáte na ulici ženy s metlami, jak zametají cestu (nejen chodník, opravdu i cestu!) před svým domem? Na druhou stranu do jisté míry ona pořádkumilovnost pramení ze snahy nebýt pomluven mezi sousedy. A typickou (ba až proslulou) vlastností Prajzáka je jeho intenzivní vztah k penězům.

Fotky v galerii jsou z menšího cyklovýletu, který jsme s manželem podnikli během jedné prázdninové návštěvy rodičů, když jsme s sebou výjimečně přitáhli i kola. Oldřišov jsem zvěčnila už někdy na jaře. Na mapě bohužel naši trasu nemohu naklikat, protože jsme se dostali do míst, kde jsme neměli co dělat (touha mého muže vidět sádrovcový lom byla silnější než zákazové značky), a místy jsme se tedy pohybovali zcela mimo jakékoliv zaznamenané cesty.

Shrnu-li to, tak pokud bych měla někomu doporučit návštěvu Hlučínska, pak jedině spojenou s nějakou místní akcí, např. odpustem.