Poslední opravdu teplý podzimní den loňského roku (konkrétně 15. říjen) jsme strávili poflakováním po Mikulově. Byla to naprostá idylka. Hned u parkoviště jsme si ve stánku dali po kalíšku burčáku, načež jsme se odebrali na oběd do restaurace Sojka & spol., což je podnik na první pohled vypadající jako jídelna, kde je dost nacvakáno a hlučno, ale jídlo mají výborné, byť trochu dražší. S plnými břichy jsme vyfuněli křížovou cestou na Svatý kopeček, odkud byl tak nádherný výhled, že jsme se ho nemohli nabažit (a zdaleka jsme nebyli sami). Poprvé jsme došli až ke kapli Božího hrobu, takže mise “poznej něco nového z Mikulova” splněna.

Dolů zpět do města jsme sešli po žluté značce, nakoukli přes zeď na židovský hřbitov (jeden z největších v Česku), od Kozího hrádku udělali pár fotek (nahoru na vyhlídku jsme nešli, neboť jsme naznali, že nám postačuje výhled zdola) a jali se zasednout k šálku dobré kávy. To se nám podařilo až napodruhé – v kavárně Galerie Závodný jsme se nedočkali obsluhy, takže jsme se přesunuli do nedaleké velmi příjemné kavárny, jejíž název jsem úspěšně zapomněla. Odtud jsme se vydali do zámecké zahrady, která hrála všemi barvami, obešli zámek a procházku ukončili u Dietrichsteinské hrobky.

Mikulov je jedno z mých oblíbených měst a přestože jsem ho navštívila už snad desetkrát, ráda se tam vracím. Je to kouzelné místo za jakéhokoliv počasí, ovšem kombinace podzimních barev, sytě modré oblohy, červených střech a plného slunce, to byl teprv ten správný kýč :-).