Koupili jsme si obří rodinný stan. S mým mužem jsme ve stanu spali všude možně, ale co máme děti, ještě jsme to nezkusili, protože bychom se do stávajícího stanu pro tři, kde se vyspí sotva dva, nevlezli. Tak jsme jedno červnové odpoledne věnovali nákupu nového ubytovacího zařízení a vybrali jsme takové, kde by v případě nouze mohla hlavu složit další čtyřčlenná rodina. Asi jsme to krapet přepískli, ale co už teď. Jako testovací destinaci jsme zvolili Neziderské jezero. Z Brna kolem dvou hodin jízdy, kempy s rakouským standardem a cyklostezky s nulovým převýšením.

Neziderské jezero je jedno ze dvou evropských stepních jezer (tím dalším je Balaton), jehož větší část leží v Rakousku a menší v Maďarsku. Téměř celé jezero je obklopeno až několikakilometrovým pásem rákosí, které je významným hnízdištěm vodního ptactva. Koupání je možné jen na několika málo místech, zato pozorovat ptáky kdekoliv. Síť cyklostezek je poměrně hustá, ale ty dvě vyjížďky, co jsme absolvovali, stačily, protože krajina východně od jezera je sice pěkná, ale dost fádní – vinice, louka, rákosí, jezírko s ptáky a zase vinice.

Do kempu Podersdorf am See (toho času praskajícího ve švech) jsme se dostali v sobotu kolem poledne. Už samotné stavění našeho monstra vzbudilo u okolních spolukempujících pozornost. Aby ne, zapojili jsme kompresor a čekali, až se konstrukce víceméně bez dalšího našeho přičinění nafoukne. Sobotní odpoledne jsme pak strávili zabydlováním se, rýpáním se ve štěrku na pláži a koupáním. Vzhledem k tomu, že naše stanoviště bylo asi 30 metrů od břehu jezera, neměli jsme strach nechat kluky poletovat mezi stanem a pláží, kde do úmoru přehrabovali kamínky. Spíš jsem se bála, že je srazí nějaké šílené slovenské dítě na kole, než že by se utopili. Jinak jezero není bůhvíjak čisté, na dno (při hloubce asi metr) není vidět, plavat se moc nedá, protože kopete do dna, ale pro děcka super. A už začátkem června bylo teplé jak kafe.

V neděli jsme vyrazili na kola. Bylo neskutečné horko, cyklostezky vedou pouze na slunci, takže výheň. Na druhou stranu se člověk moc nenamaká, protože kopce zde neexistují. K idylické vyjížďce nám ovšem dost scházelo. Starší ratolest měla špatný den, takže jsme byli nuceni stále řešit nějaký problém. Všechny se záhy ukázaly jako nepodstatné, neboť manželovi prdla duše. Veškeré pokusy o opravu ztroskotaly, takže já se s dětmi vydala kolmo a manžel pěšmo zpět do kempu. Naštěstí jsme ujeli slabých šest kilometrů. Mužovi byl záhy nabídnut odvoz kolemjedoucím Rakušanem v dodávce, aspoň to nemusel šlapat celé. Nálada byla ponurá, tak jsem se rozhodla, že pojedu znovu sama. Zbytek osádky měl za úkol sehnat náhradní duši a nějak se zabavit. Vyrazila jsem opět na jih směr městečko Illmitz. Zde jsem učinila pokus podívat se k vodě, což většinou kvůli rákosí nelze, ale přístup je zde placený, takže nic. Potom jsem se přes Apetlon vydala do přírody, což znamená mezi louky a vinice. Vyplašila jsem plno zajíců, potkala nespočet ptactva a po dvou a čtvrt hodinách a 40 kilometrech se vrátila k rodině, která také splnila misi a opatřila duši. Během neděle se kemp způlky vylidnil, což na jednu stranu bylo sice fajn, ovšem po pláži se začaly promenádovat husí rodinky, které jednak znečišťovaly pláž svými výměšky a potom nám syčely po dětech, protože samy si zde venčily své potomstvo.

V pondělí jsme ještě absolvovali kratší vyjížďku do města Neusiedl am See, kde se měla nacházet něco jako zřícenina středověkého hradu (na kopci!), která ovšem ke zříceninám, jak je známe u nás, měla opravdu hodně daleko. Poté jsme svlažili těla v jezeře, sbalili si svá fidlátka a jeli domů. K jezeru bych se ještě ráda někdy vrátila, tentokrát k maďarským břehům a pojezdila taky pár měst. Na prodloužený víkend podle mě ideální.