Když už jsme si s sebou na Slovensko vzali ta kola, jali jsme se najít jakous takous rovinku, kterou by zvládlo i naše cyklorobě s kolem bez přehazovačky. Ukázalo se to být docela ořech, Slovensko je fakt dost hornaté :-). Nakonec jsme autem dojeli do asi hodinu a čtvrt vzdáleného Červeného Kláštora a vyrazili po krásné cyklostezce Pieninským národním parkem podél řeky Dunajec. My a ta půlka Poláků, která se zrovna nesnažila dostat do Adršpachu. Poláci, jak jsme se posléze dozvěděli, mají státní svátek kromě 1. a 8. ještě i 3. května. A byl to fakt masakr. Velmi oblíbenou atrakcí je sjíždění Dunajce na pltích. My se na pltě vykašlali, protože výlet trvá přes hodinu a půl, což by s našimi ratolestmi opravdu nešlo. Poláci brali pltě útokem. Jela jedna za druhou a cestu zpět absolvovali jak jinak než na zapůjčených kolech. Přišlo mi, že mnozí na nich seděli poprvé. Bylo to opravdu náročné, o nějaké pohodové vyjížďce nemohla být řeč a Vašíka jsme nenechali jet samotného ani metr. Aspoň jsme narazili na dobrou restauraci ještě před polským městem Szczawnica, jmenovala se tuším Orlica. Škrábe se k ní do krátkého, ale šíleně prudkého kopce, odměnou je potom dobrý oběd za slušnou cenu s krásným výhledem (zloté netřeba, dá se platit i kartou).

Z Červeného Kláštora jsme to (už autem) vzali trochu oklikou přes vesnici Osturňa, která byla vyhlášená památkovou rezervací lidové architektury. Domečky jsou tam kouzelné, jen pokud chce člověk na procházku, docela se nachodí. Vesnice má na délku 9 km. Ale nebyli tam žádní Poláci!