Je načase tu řadu článků z jihomoravské přírody trochu nabourat a vrátit se do doby, kdy vše bylo dovoleno. Loňské podzimní prázdniny jsme si my a, jak se ukázalo, i plno dalších Čechů a Slováků vymysleli, že strávíme ve Vídni. Ubytování jsme poprvé hledali přes Airbnb, protože nás bylo pět (přibrali jsme s sebou babičku) a cifry, které nám za ubytování vyskakovaly na booking.com, se nám ani trochu nezamlouvaly. Musím říct, že komunikace s majitelem fungovala v pohodě, dokonce zavazadla jsme si poslední den mohli v bytě nechat až do odpoledne, ale bydleli jsme prakticky v holobytě, v němž ještě navíc bylo dost věcí porozbíjených. Nevýhody ovšem vyvážila až lidová cena. Byt se nacházel ve vídeňské části Simmering, což se záhy ukázalo jako velká výhoda, protože vlaky RegioJet staví na nádraží Simmering, které bylo od bytu asi 10 minut pěšky.

Byly prázdniny, dvě děti s sebou, takže podle toho vypadal i program. V den příjezdu jsme se vydali do Prátru na kolotoče. Vzhledem k tomu, že byla neděle a navíc skoro letní počasí, bylo tam narváno. Vystáli jsme si megadlouhou frontu na Wiener Riesenrad (lístky se dají koupit i online, ale to zrovna nefungovalo) a pak jsme dali dětem v zásadě volnou ruku ve výběru kolotočů, které chtějí absolvovat. Bylo těžké je zabrzdit, abychom tam nenechali půl výplaty. I my jsme si s mužem dopřáli trochu adrenalinu na Prater Turm, což je řetízkáč, který vozí lidi šedesátikilometrovou rychlostí v 95metrové výšce. Dobré to bylo!

Další den se výrazně ochladilo, takže se aktivity přesunuly dovnitř. Teda až po hodině a půl stání venku ve frontě, protože Haus des Meeres táhne. Online koupě lístků sice fungovala, ale má drobný nedostatek – vstupenka se musí vytisknout. Už samotné umístění této zoologické je zajímavé – nachází se v bývalé protiletadlové věži z druhé světové války. Což přináší zajímavou atmosféru, ale už méně zajímavý počet schodů, které je třeba během prohlídky zdolat. Expozice je rozmístěná v 11 patrech a prostory tam nejsou nijak velké. Výtahy těžce nestíhají, záchody těžce nestíhají, o restauraci ani nemluvím. Někdy až klaustrofobní prostředí však bylo vykompenzováno stovkami druhů vodních a terarijních živočichů, z nichž mnohé jsme zde viděli úplně poprvé, a panoramatickým výhledem z vyhlídkové terasy. Vylezli jsme s nohama zaraženýma až kdesi, ale nadšení.

No a aby i babička měla nějaký adekvátní zážitek, zajeli jsme na krátkou prohlídku uměleckých děl v Horním Belvederu, kde mají mimo jiné největší sbírku obrazů Gustava Klimta včetně ikonického “Polibku”. Obrazy i nádherná zahrada by si určitě zasloužily naši delší pozornost, ale byli jsme z těch vodních potvor tak uondaní, že jsme to vzali opravdu letem světem. A o Vídeňském centrálním hřbitově v dalším článku.