Naše první dovolená o pěti účastnících. Jen balení zabralo půl dne, auto jsme narvali k prasknutí a v sobotu 4. 6. před obědem vyrazili. Ubytování jsem zcela mimo naše zvyklosti rezervovala téměř rok dopředu. Do Posázaví jsme totiž chtěli jet už vloni, jako obvykle týden před plánovaným odjezdem jsme začali hledat, kam složíme hlavy, a ejhle, těžce jsme narazili. Vše plné. Vyhlídla jsem pro nás rodinný penzion Korálek v Sázavě. Obývali jsme největší apartmán ze tří, takže jsme měli k dispozici dva pokojíky, kuchyň a koupelnu. Na dvorku je krb, posezení a pro děti pískoviště, skluzavka a trampolína, za plotem teče Sázava (která toho času nebyla právě nejčistější). Pro malé děti není třeba brát nic moc s sebou, vše v penzionu rádi poskytnou. No a paní domácí je naprosto zlatá.

Dovolenou jsme tentokrát pojali méně akčně. Upřímně nám ani nic moc jiného nezbylo, protože časové ztráty zapříčiněné krocením dětí a psa, kojením, neustálým převlékáním, balením všech věcí na výlety a podobnými aktivitami jsou poměrně velké a navíc vysilující, takže mnohdy jsme se radši šli válet a zalezli do postele, než abychom se za každou cenu někam trmáceli. I tak jsme toho ale poměrně dost navštívili.

Sázavský klášter a studánka Vosovka

K Sázavskému klášteru jsme od ubytování došli pohodlně pěšky, město Sázava není žádné megaměsto, zase tady ale chodí kačeny po sídlišti. Klášter založil v první polovině 11. století přemyslovský kníže Oldřich po setkání se sv. Prokopem (tehdy ještě ne svatým) poblíž jeskyně, v níž se Prokop usadil jako poustevník. Jde o třetí nejstarší mužský klášter u nás a historicky významný je zejména proto, že do konce 11. století byl centrem slovanské vzdělanosti. Po jeho zrušení koncem 18. století se dostal do rukou světských majitelů, kteří jej přestavěli na zámek. Prohlídku interiéru kláštera jsme vynechali, co mohu ale vřele doporučit, je chvilku se zastavit v severní zahradě. Kromě toho, že se zde nachází odkryté základy nejstarší stavby v areálu – kostela sv. Kříže, jde o místo, které má silnou atmosféru a je možné zde potkat nejednoho rozjímajícího návštěvníka. Celý areál kláštera by snesl trochu zrekonstruovat, nicméně co dělá městu dost velkou ostudu, jsou bývalé hospodářské budovy náležející ke klášteru, které jsou vyloženě v dezolátním stavu.

S osobou sv. Prokopa je spojena řada legend. Jedna z nich praví, že poustevník Prokop při svém prvním setkání s knížetem Oldřichem podal knížeti koflík s obyčejnou vodou, jelikož neměl nic jiného, co by mu mohl nabídnout k pití. Voda se zázrakem proměnila v lahodné víno, což přimělo Oldřicha k založení kláštera. Studánka zvaná Vosovka, z níž pocházela zázračná voda, se stala oblíbeným poutním místem a v roce 1713 u ní byla postavena kaplička.

Velký Blaník

Tak na Velký Blaník s kočárem opravdu ne! Snažili jsme se na internetu najít, jak dalece je kopec schůdný pro kočár a zjistili jsme, že od Louňovic pod Blaníkem, odkud jsme plánovali vyjít, vede na vrchol naučná stezka, která pro kočáry vhodná není, nicméně je možné se od značené trasy odklonit a dostat se nahoru lesní cestou bez značení, což ovšem trasu notně prodlouží. Nechápu, proč trasa není značená jako alternativa pro méně zdatné, my krapet pobloudili a neustále museli koukat do mapy, abychom vůbec dorazili do cíle. Navíc bych ani tuto trasu kočárkářům rozhodně nedoporučila, je opravdu pro zdatné a byť kamenů a kořenů je na ní asi výrazně méně, i tak si člověk mákne, navíc samozřejmě přijde o informace uvedené na tabulích naučné stezky.

Takže podtrženo, sečteno, viděli jsme Veřejovou skálu, v níž se podle legendy nachází vstup do podzemí hory, kde odpočívají blaničtí rytíři, a zavřenou rozhlednu na vrcholu. Pravda, mohlo nás napadnout, že prázdné placené parkoviště bez výběrčího parkovného nevěstí nic dobrého, dokonce i na ceduli na začátku naučné stezky píší, že pondělky jsou zavírací dny, jenže ceduli jsme nedočetli do konce a prázdné parkoviště jsme přičetli mimosezónnímu období. Takže dechberoucí výhled na okolní krajinu se nekonal a my byli bohatší jen o pár hmyzích štípanců.

Po náročném výstupu nám vyhládlo, Louňovice ovšem nedisponují příliš bohatou sítí kvalitních restauračních zařízení. Hospoda na zámku je v zoufalém stavu, pan (asi) majitel nám rovnou sdělil, že v danou chvíli nemá kuchaře, takže si můžeme vybrat pouze ze dvou jídel (těžko říct, kdo je uvařil, když ne kuchař). Hlad je ale prevít, nakonec nám knedlíky plněné uzeným a svíčková přišly vhod.

Vlašim

Ve Vlašimi je pěkný zámek s rozsáhlým parkem vybudovaným v údolí řeky Blanice. Parkem vede pětikilometrová naučná stezka se zastaveními u četných romantických staveb, z nichž nejvýznamnější je Čínský pavilon. Pokud Vlašim navštívíte, rozhodně doporučuji posedět v cukrárně na Žižkově náměstí. Z toho množství dobrot se mi sbíhají sliny ještě teď, když si na ně jen vzpomenu.

Posázavský pacifik

Posázavským pacifikem jsou nazývány dvě tratě kopírující tok řeky Sázavy (Praha – Vrané – Čerčany a Čerčany – Kácov – Světlá nad Sázavou). Železnice s několika tunely a kamennými viadukty získala svůj název po první světové válce, kdy se rozmohl nový způsob života – tramping a právě trampové mířící z Prahy za přírodou do Posázaví si do zdejší přírody promítali krajinu Divokého západu, jak si ji představovali z četby dobrodružné literatury, a upravili některé místopisné názvy.

Zvolili jsme úsek z Týnce nad Sázavou do Davle (40 minut je tak akorát, aby to dítě ještě bavilo) a jelikož vlak nepatří mezi námi nejběžněji užívané dopravní prostředky, Vašík byl jízdou nadšen (mimo jiné proto, že na trase je několik tunelů a 41,5 metrů vysoký viadukt Žampach). My trochu méně, protože výhledy na údolí Sázavy, které by mohly být opravdu skvostné, hatí vzrostlé stromy podél kolejí, takže pokud jsme chtěli vyfotit sem tam viditelnou řeku, chtělo to dobrý postřeh. V Davli jsme měli asi půlhodinku, což bylo akorát na procházku k soutoku Vltavy se Sázavou.

Týnec nad Sázavou

Do Týnce bychom na extra výlet asi nejeli, ale když už jsme tam vystoupili z vlaku, udělali jsme si krátkou procházku okolím hradu. Hrad byl pro změnu zavřený, v červnu jsou otevírací dny jen od čtvrtka do neděle. Moc pěkný je kostel sv. Šimona a Judy se hřbitovem.

Český Šternberk

Poučeni z předchozích nezdarů jsme se tentokrát koukli na web, abychom na hradě opět nenarazili na zavřenou bránu. Na prohlídku jsme se samozřejmě nechystali, ale chtěli jsme vidět sokolníka, který se i s ptáky měl vyskytovat téměř denně na nádvoří. K naší smůle a nemalé nelibosti byly údaje na stránkách chybné a místo sokolníka jsme viděli jen pána visícího na laně, jak otlouká omítku. Hrad byl toho času v rekonstrukci, takže když už jsme se s kočárem někam dostali, bylo tam lešení. Český Šternberk tedy uzavřel sérii nezhlédnutelných památek. Vydali jsme se alespoň na nedalekou věž Hladomorna nyní sloužící jako rozhledna.

Cestou zpět do Sázavy jsme se stavili v Ratajích nad Sázavou, kde je kromě jedné z v tomto kraji velmi řídce se vyskytujících jahodáren vyhlídkové místo (pro změnu na údolí řeky Sázavy) vzdálené asi 200 metrů od silnice, tzv. Ratajský výhled.

Zruč nad Sázavou

Jako správní rodičové jsme přizpůsobovali program tak, aby se dobře bavil i náš syn. Když jsme se dozvěděli, že ve Zruči mají obrovské dětské hřiště s kuličkovou dráhou, náš další cíl byl jasný. Hřiště se nachází v areálu mateřské školy a školní jídelny a bezesporu největší atrakcí (a tudíž nejvíce obsazenou) je betonová kuličková dráha sloužící pro hry s hliněnými kuličkami, které je možné zakoupit v infocentru na zámku. Když se naše dítko dostatečně vykuličkovalo, zamířili jsme do zámecké zahrady, která včetně zámku po nedávné rekonstrukci září novotou. Pozitivní je, že se i zde myslelo na děti, takže byť jde o návštěvu památky, nemusí malé návštěvníky nutně nudit (dobře vypadá např. Stezka rytíře Miloty z Kolowrat, kterou jsme ale neměli čas absolvovat).

NS Voděradské bučiny

Jelikož jsme po zdolání Velkého Blaníku toužili opět vyrazit do přírody, sondovala jsem, která trasa v okolí by pro nás byla přijatelná, a narazila na naučnou stezku Voděradské bučiny začínající u Jevanského rybníka. Bohužel nakonec Jevanský rybník byl to jediné zajímavé, co se na stezce nachází. Je pravda, že rybník a jeho okolí přímo vybízejí k relaxaci, dokonce jsme tam notnou chvíli pozorovali (asi) ondatru s mláďaty, zbytek stezky ale vede pouze lesem (což pro nás, kteří máme les za domem, není nic výjimečného), navíc naučné tabule byly vybledlé a hrozně daleko od sebe. Odměnou za devítikilometrovou procházku s neustále si na něco stěžujícím dítětem byl alespoň dobrý oběd v restauraci Na Statku v Jevanech.

Když takhle čtu, co jsem napsala, vypadá to, že naše dovolená nebyla nic moc, ale opak je pravdou. Na to, v jakém složení jsme jeli a že většinu dovolené zabralo starání se o potomstvo a zvířectvo, jsme si to maximálně užili, zrelaxovali jsme i poznali nový kout naší země.