Moje milovaná Pálava, tentokrát v podzimních barvách. Dokonce se i na tak malém kousku přírody našla ještě trasa, kterou jsme za těch mnoho návštěv neprošli – z Klentnice po modré ke skalám a následně po zelené a červené zpět.

Právě skály, které kluci milují, protože na nich “horolezí” (jako že vylezou na velikostně adekvátní šutr), byly hlavní lákadlo a motivace, aby náš malý chodec, který při každém sebemírnějším stoupání kňučí, že ho bolí bříško, těch cca 5 kilometrů zvládl s co nejmenším odporem. Nakonec se ale ukázalo, že tahounem je něco úplně jiného – mraky berušek. V životě jsem nic takového neviděla. Berušky byly všude, lezly po nás po desítkách, až to bylo otravné. Děti ovšem nadšené, protože obvykle tento hmyz přemlouvají, aby jim na rukou zůstal (on z pochopitelných důvodů záhy prchá), zatímco teď pořádal nálety.

I ke skalám jsme se nakonec dostali. Viselo na nich několik lezců, takže o zábavu na další půlhodinu bylo postaráno. Pak přišla krize s bolavým bříškem, protože došla motivace a auto daleko. Nepomohlo prakticky nic, sbírání kaštanů a svačinka v podobě vynikajících čerstvě utržených jablek zabraly jen na chvíli. Ale nakonec jsme nějak došli a na početnou beruščí rodinu stále vzpomínáme, protože jak říkal náš Víťa: “Ty berušky nás milujou.”.