Je květen a my máme za sebou v téměř všech ohledech letní dovolenou. Stejně jako loni jsme využili dvou svátečních dnů a vyrazili do světa. Stejně jako loni jsme přijeli vyslunění a vyletnění, jen jsme se tentokrát nemuseli trmácet do Španělska. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kam se vydáme, prakticky den před odjezdem jsme se rozhodli pro Slovensko s tím, že pobalíme i kola a uvidíme, co se z toho vyklube.
Začátek dovolené se nevyvedl úplně dle našich představ. Když jsme horko těžko vybrali a zarezervovali ubytování, zavolala nám majitelka (zrovna jsme se nacházeli někde na D1), že nás ubytovat nemůže, protože nestihne uklidit. Takže znovu a lépe. S hlídáním psa to taky nebylo bez problémů. V Brně jsem nenašla jediného hlídače (hlídání zajišťuju přes doginni.cz a zatím jsem vždy našla, i když sem tam mimo Brno), takže jsme čubu vezli do Olomouce. Další nesnáze už byly jen třešničky na dortu – jakmile jsme ukotvili kola na střechu, ozvalo se sssss a jedno kolo bylo v tu ránu prázdné. Menší dítě si při nastupování do auta k odjezdu vyrobilo megabouli (o to auto) a korunu tomu nasadil můj muž, když si při tankování postříkal kalhoty naftou. Docela jsem se bála, co bude následovat.
První základnu jsme nakonec měli v Levoči, což bylo fajn – město blízko, obchody blízko, cyklostezka blízko. Bydleli jsme v apartmánu Duci, který byl až tekoucí záchod (tím pádem louži přes půl koupelny) a odpadávající páku kuchyňské baterie docela v pohodě. Volno zde bylo jen na prvních šest nocí, takže jsme se v průběhu stěhovali. Druhé ubytování jsme našli v Apartmánech Telgárt, těm se nedalo nic vytknout.
Hned na úvod jsme to vzali sportovně a vyrazili na zahřívací vyjížďku do Levočské Doliny. Cyklostezka sice do kopce, ale velmi pozvolného, část kolem rybníka, jinak po asfaltce téměř bez provozu a na konci výborná restaurace s obrovským dětským koutkem, kterou jsme posléze navštívili ještě dvakrát. Poté jsme zahájili hon za památkami, a to kávou (mimochodem dost hnusnou, aby ne za euro) v centru Levoče. Levoča je spolu se Spišským hradem, Spišskou kapitulou a Žehrou zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dominantou centrálního náměstí Mistra Pavla, slavného levočského řezbáře, je kostel sv. Jakuba, v němž se nachází levočská top památka – dřevěný oltář vytvořený právě Mistrem Pavlem z Levoče. V sousedství stojí historická radnice s expozicí Spišského muzea a obchodem se všelijakými rukodělnými výrobky ke zkrášlení sebe i domova. Za trochu námahy stojí vyfunět (nebo s menší námahou vyjet autem) na Mariánskou Horu, poutní místo s bazilikou Panny Marie a nádherným výhledem na město.
Levoča
Následující den jsme se vydali na Spišský hrad. Vzhledem k tomu, že máme děti, nemáme spaní. Na (kapacitně naprosto nedostačující) parkoviště k hradu jsme tudíž dorazili relativně brzy. Natolik brzy, abychom nemuseli parkovat podél silnice a šlapat více výškových metrů jako ti, co přijeli jen chvíli po nás (tj. kolem desáté). Spišský hrad je velký. Je tak velký, že je největší ve střední Evropě. Rozhodně není bezbariérový. Kočár nám slečna kontrolující lístky uskladnila u nějakého hradního haraburdí a my mohli začít honit dítě, aby se nám někde nevrhlo z hradeb (možností bylo spousta). Hrad jsme si prolezli skrz naskrz, poté jsme polenošili v trávě na dolním nádvoří a začali se pídit po něčem k snědku. Výběr v místním občerstvení byl takhle v květnu nevalný, museli jsme si vystačit se spišskými párky.
Z hradu jsme zamířili do asi pět kilometrů vzdálené obce Žehra. Tamější kostel sv. Ducha ukrývá (a to doslova) cenné gotické fresky z 13. až 15. století. Fresky jsou ovšem neshlédnutelné, do kostelíka lze nahlédnout jen skrze mříž, navíc ve výhledu dost zavazí sloup. No a abychom to měli komplet, přesunuli jsme se do Spišského Podhradí, jehož součástí je Spišská Kapitula, sídlo spišského biskupa. Jde o hradbami obehnaný soubor církevních staveb rozestavěných podél jediné ulice, který již od 12. století tvoří církevní centrum spišské oblasti. Kromě velmi cenného interiéru v kostele sv. Martina zde mají ještě jednu zajímavost – Spišský Jeruzalém. Aby se věřící nemuseli trmácet do Svaté země, přenesli jim Jeruzalém do Spiše, a to tak, že v krajině bylo vystavěno několik kapliček, jejichž rozmístění kopíruje významná místa v Jeruzalémě spjatá s posledními okamžiky života Ježíše Krista.
Potud všechno v pořádku, jen jednu zásadní věc jsme nebyli schopni sehnat – zmrzlinu. Člověk by neřek, že splnit tak prosté dětské přání, jako je zmrzlina, bude takový problém a že budeme muset až do Kežmarku. Na druhou stranu díky výletu za zmrzlinou jsme se podívali do kostela Nejsvětější Trojice, další UNESCO památky, která rozhodně stojí za návštěvu. Takže spokojení nakonec byli snad všichni.