Těžko by mě napadlo nepravděpodobnější místo, kde strávit víkend. Jakmile jsme ale zohlednili několik významných faktorů (děti jsou u prarodičů v Opavě, máme jen 24 hodin, z nichž chceme v autě strávit naprosté minimum, rádi bychom někam, kde jsme ještě nebyli, ale taky něco hodnotného viděli, přičemž na horách je hnusně), vyšel z toho nakonec vítězně Šternberk. Svůj pobyt jsme slavnostně zahájili obědem. TripAdvisor nám jako nejskvělejší nabídl hanáckou restauraci Expedice (trochu zmatečně ji umístil do Českého Šternberka), v níž jsme byli tak spokojeni, že jsme si tam nacpali břicha i následující den. Poté jsme se přesunuli do pensionu U Hradu, jenž má u mě za ubytovávání hostů již od 12 hodin významné plus. Penzion je umístěn v dochůzné vzdálenosti od centra města a disponuje jakýms takýms wellness centrem (vířivkou a saunou). Na druhou stranu není zrovna nejlevnější, čemuž ovšem rozhodně neodpovídá skladba snídaně, která byla opravdu zklámáním. Vybrat si mezi jogurtem s 0% všeho možného a jogurtem s příchutí lískových oříšků byl fakt oříšek.
Po odpolední siestě jsme naznali, že je načase obhlídnout město. Prolezli jsme všechna bez vstupenky přístupná zákoutí hradu, což nás nadmíru vyčerpalo a donutilo spočinout v kavárničce v Radniční ulici s naprosto neromantickým názvem Moravský výběr. Poté jsme se přesunuli na Hlavní náměstí na venkovské trhy, přičemž až když jsme zjistili, že na náměstí není po stáncích ani památky, dopídili jsme se informace, že trhy proběhly od 7.30 do 12.30. Kdo proboha v sobotu vstane tak, aby mohl být na půl osmou na nějakých trzích? 15.50 jsme tedy vpluli do Expozice času s tím, že je otevřeno do pěti a ta hodinka nám bohatě bude stačit. Chyba lávky, otevřeno je v dubnu jen do čtyř, takže zase nic.
Že toho ze Šternberka moc neuvidíme, mě naštěstí štvalo jen chvilku. Bloumali jsme bezcílně městem, až jsme dobloumali ke dveřím bývalého augustiniánského kláštera, kde se konal moment překvapení – prohlídky tam probíhají až do půl šesté. Pan průvodce byl toho dne evidentně přesvědčen, že už má padla. Naše přítomnost ho proto nadmíru rozladila, čemuž odpovídal i jeho výklad – velmi úsporný, abychom to měli co nejrychleji z krku. Když ovšem v impozantním prostoru kostela Zvěstování Panny Marie vystřihl na varhany úvod Bachovy Toccaty a Fugy d moll, vše jsem mu odpustila. Prostory kláštera jsou obrovské (nachodili jsme tam snad kilometry) a hodně zničené. Nějaké dílčí opravy se sem tam uskuteční, je to ale jako když plivne.
V neděli po snídani jsme se ještě vrátili do Expozice času. Pravda viděla jsem už lepší muzea, ale nemůžu říct, že bych se nic nedozvěděla. Expozice je věnována vesmíru, sluneční soustavě a počátkům sledování běhu času, dále pak připomíná tradici výroby budíků a hodin podnikem Chronotechna a v neposlední řadě představuje slušnou sbírku historických hodin. A na závěr jeden citát T. G. Masaryka: Když člověk nemá čas, tak se mu vlastně nechce. Protože čas je pořád.