Květnové počasí bylo letos opravdu vyvedené. Zasněžené štíty Tater si v kontrastu azurové oblohy po celou naši dovolenou vyloženě říkaly o zlezení. Abychom se jim aspoň lehce přiblížili a děti měly jakýs takýs zážitek, vyrazili jsme zubačkou ze Štrby ke Štrbskému plesu. Zubačka jezdí přibližně v hodinových intervalech a v sezoně bývá prý dost narvaná, ono i v tom květnu jelo dost lidí. Od stanice k jezeru je to potom pár set metrů a hned jsme to zapíchli u dětského hřiště, kde jsme strávili snad hodinu. Tentokrát to ale nebyla otrava jako obvykle, protože ty pohledy na velehory byly dokonalé.

Když už byli kluci vykolotočovaní a vyhoupaní (a taky vykoupaní, protože samozřejmě jeden žuchnul v botech do jezera), mohli jsme podniknout veletúru kolem plesa v délce cca 2 kilometry. Po tomto výkonu bylo nutno doplnit energii. Sedli jsme do restaurace Stará pošta a dali si meníčka, která nebyla nijak levná, ale docela jsme si pošmákli. Štrbské pleso se mi neopouštělo lehce, aspoň nějaká malá túrka kdyby klapla, ale s tím materiálem, co máme s sebou, to ještě pár let potrvá.

Ze Štrby jsme se vydali autem bezcílně směrem na východ, že cestou na něco zajímavého určitě narazíme, načež jsme se dozvěděli, že nedaleko obce Kežmarské Žľaby hoří les. Program byl rázem na světě. Hoši koukali na oheň a zejména hasičský vrtulník s otevřenými pusami a když jsme zjistili, že vrtulník lítá pro vodu do nádrže v Tatranské Lomnici, přesunuli jsme se tam. I já musím uznat, že vidět obří vrtulník nabírající vodu byl asi největší zážitek z celé dovolené. Netrumfl to ani sjezd na bobové dráze, který přes můj odpor bylo nutno absolvovat (drahé to bylo jak prase), a mladší ratolest z toho žije ještě teď.