Naskytla se nám příležitost strávit týden na Šumavě. To se v dnešní době neodmítá. A vymyslela jsem, že zkusíme zábavu skloubit částečně s prací, tj. půl dne homeoffice, půl dne dovolená. Děti jsme na to sáhodlouhým vysvětlováním připravovali, ale výsledek byl ten, že to dovolená byla jen pramálo – většinou jeden pracoval a druhý byl s dětmi, případně jsme je posadili k Netflixu a moc času na celorodinné radovánky pak už nezbylo. Nechápu, co provedou všichni ti digitální nomádi se svými dětmi, když potřebují být v danou chvíli digitální, ale u nás to prostě nešlo. Možná za pár let, kdy kluky budu moct vypustit ven a půl dne o nich neuslyším, to zase zkusíme, ale s tak malými dětmi prostě ne.
Takže ve výsledku až tak není moc o čem psát. Bydleli jsme na Kvildě, ze které jsme po celý týden vytáhli paty jen jednou, do Českého Krumlova. Jinak jsme se vypravili pěšmo na Jezerní slať a oplocené výběhy s rysy a jeleny, staršího synátora postavili poprvé na běžky (a docela ho to chytlo), na sjezdovce absolvovali nekonečně sjezdů na bobech, saních a lopatách a každý den se vykrmovali vynikajícími produkty místní pekárny. Čtvrtý den Váša zahlásil, že ho bobování už nebaví, naštěstí aspoň u těch běžek vydržel. Jakous takous kompenzací za nepříliš organizačně zvládnutý týden byl výlet do vybydleného Krumlova. Těžko říct, jestli město bez lidí a se zabedněnými obchody, z nichž ještě mnohé zdobí vánoční dekorace, není spíš pohled k pláči, ale my jsme si to tam velmi užili a i kluci už evidetnění uvítali změnu.
V kontextu toho, co zase všechno dalšího nemůžeme od příštího týdne, jsem ráda, že jsme mohli takhle vyrazit, o to víc mě mrzí, že jsme to nepojali jako čistou dovolenou bez nějakých pracovních experimentů.
