Jednou během korutanské stanové siesty jsem nadhodila, že bychom se mohli jet podívat do Slovinska na pořádné hory. Koukli jsme do mapy a naznali, že cesta z nedaleké Krajnske Gory na jih vypadá natolik klikatě, že nás vyveze dostatečně vysoko. Po tomto výletu jsme se hor nemohli nabažit a do Triglavského národního parku jsme se vypravili ještě dvakrát. S ohledem na přítomnost dvouapůlletého dítěte ve skupině jsme vždy dojeli někam autem a porozhlídli se po blízkém okolí. I tak to byla nádhera a já se do Julských Alp regulérně zamilovala.

Vršičská (Ruská) cesta

Vyjížďku do nejvýše položeného silničního sedla Slovinska Vršič (1611 m. n. m.) jsme původně naplánovali jen jako vyhlídkovou, abychom se pokochali velehorskými panoramaty, aniž bychom nutně někde lítali po kopcích. Nakonec z toho stejně bylo několik zastávek, protože jen se projet tam a zpět by byla velká škoda. Ruská cesta spojuje obce Krajnska Gora a Bovec, má 50 zatáček (od Krajnske Gory na Vršič 24) a člověk si musí dávat dobrý pozor na ostatní účastníky silničního provozu, mezi které se řadí i zavazející skot.

Ruská cesta byla vybudována během první světové války ruskými zajatci, z nichž mnozí práci v náročných podmínkách zaplatili životem. Právě na jejich památku stojí kousek od silnice dřevěná Ruská kaple. Na samotném Vršiči je kromě úchvatného výhledu možné občerstvit se v chatě Tičarjev dom a ve stánku nedaleko placeného parkoviště pořídit alpský suvenýr. Vzhledem k pokročilejší hodině naší návštěvy byly suvenýry zavřené a parkoviště bez poplatku. Na pořádnou horskou polévku jsme se stavili v chatě Erjavčeva koča. Byli jsme docela překvapeni cenou (5 EUR se nám v těchto končinách zdálo za polévku s vydatností pořádného oběda docela příznivých) i tím, že se vedle chaty nacházelo malé dětské hřiště. V mezidobí si náš vůz jako objekt vhodný k očichání vyhlídla jedna z nedaleko se pasoucích kravek, se kterou jsme se nutně museli skamarádit (což se, jak jsme se později dozvěděli, důrazně nedoporučuje).

Pokud někdo miluje hory a z nějakého důvodu do nich nemůže vyrazit pěšky, rozhodně variantu autem po Ruské cestě doporučuji. O zážitky a výhledy tam není nouze.

Cesta na Mangart

Další vysokohorská silnice už je řidičsky trochu větší oříšek. Silnice vede do místa, které se nazývá Mangartsko sedlo, nacházejícího se ve výšce přes 2000 m. n. m. Bohužel nám nebylo dopřáno dojet až na konec, protože asi dva kilometry před sedlem se docela ošklivě nabouralo auto a kvůli vyšetřování byla silnice uzavřená. Silnice je opět velmi klikatá, místy tak úzká, že se dvě auta nejsou schopna vyhnout, což obzvláště v turistické sezoně musí být lehce adrenalinový zážitek. Couvání nad srázy hlubokými i pár set metrů jsem si ráda nechala ujít. Výhledy jsou tu ale opět nezapomenutelné.

Jelikož jsme ušetřili spoustu času tím, že jsme se nedostali až do cíle, následovali jsme docela vtipně vyvedené cedule ve tvaru ovcí na ovčí farmu. Kromě toho, že farma byla v neuvěřitelně nádherném prostředí, ze všech stran obklopená horami, prodávali tam snad nejlepší ovčí sýr, jaký jsem kdy jedla. A kozí chlívek byl ozdoben muškáty. Naprostá idylka takhle v babím létě.

Když jsme se dokochali a docpali sýrem, přesunuli jsme se k bývalé hraniční pevnosti Trdnjava Predel. Jde o malou zříceninu, jejíž jedinou zajímavostí je to, kde se nachází. Poté jsme smočili nohy v křišťálově čistých, ale dosti chladných vodách italského jezera Lago del Predil. U jezera se nachází docela nevzhledná budova sloužící jako restaurace (mimochodem v té nádherné přírodě je jak pěst na oko), kde jsme chtěli pozřít něco jako oběd, ovšem obsluha na nás totálně kašlala, takže po asi čtvrt hodině jsme se zvedli a opustili lokál. Cestou nás ještě zaujala obří továrna vybudovaná ve skalách v městečku Cave del Predil. Z továrny se vyklubal monumentální důlní komplex, který ještě relativně nedávno (do roku 1991) sloužil k těžbě rud. Nyní je část dolu zpřístupněna v rámci organizovaných prohlídek, kterou bych s chutí absolvovala, kdyby nebylo bývalo zavřeno.

Triglavská cesta a vodopád Peričnik

Poslední den před odjezdem domů jsem vyjádřila velkou touhu podívat se na Triglav. Aspoň zdálky. A kudy jinudy se dostat k Triglavu než po Triglavské cestě? Cesta vede z obce Mojstrana, do níž se nejkratší trasou z Villachu jede přes placený Karawankentunnel. Naše chyba, že jsme si nezkontrolovali, kudy nás navigace vede. Potom to hodně bolelo zejména naši peněženku, protože průjezd tunelem je tuším za 7 EUR, navíc nám paní v budce vnutila i slovinskou dálniční známku za 15 EUR, kterou jsme ve výsledku ani mít nemuseli, protože hned prvním exitem za tunelem se sjíždí. No naštvaná jsem byla teda fest.

Mou blbou náladu ještě umocnilo placené parkování (3 EUR) u vodopádu Peričnik (parkuje se u chaty Koča pri Peričniku). Naštěstí samotný vodopád byl úžasný a rázem jsem na zbytečně utracené peníze přestala myslet. K vodopádu se od parkoviště musí vyšlapat ještě asi 200 výškových metrů, ale bez řečí to dal i náš dvouleťák, takže žádná hrůza. Voda padá z výšky 52 metrů, což samo o sobě je dechberoucí podívaná. Co je ovšem top zážitek, je procházka pod převisem za vodopádem. Na tuto akci je dobré vybavit se pláštěnkou, já se na ni vykašlala a byla jsem durch, foťáku to asi taky neudělalo moc dobře.

Následně jsme se přesunuli na další parkoviště (opět placené) na úplný konec Triglavské cesty. Odtud se jde pěšky necelého půl kilometru k chatě Aljažev dom, což je pro mnohé horaly výchozí místo pro výstup na nejvyšší horu Slovinska. A právě tam, u chaty Aljažev dom, s pohledem přikovaným na severní stěnu Triglavu, jsem si dala závazek, že se na něj jednou vyškrábu. Až na vrchol! Toto své předsevzetí jsem zpečetila pravou slovinskou zelňačkou a zbývá jen taková drobnost – pořádně natrénovat kondici.