Po dokončení rekonstrukce Národního muzea byl plný internet oslavných komentářů, jak se oprava povedla. I my jsme zatoužili zhlédnout ten skvost na vlastní oči. Podzimní výlet za poznáním jsme ovšem vzhledem k předlouhým frontám tvořícím se díky vstupnému zdarma vzdali a čekali na příhodné počasí, které se dostavilo v půlce února. Vše jsme krásně naplánovali, jen drobný zádrhel se vyskytl – nemohli jsme sehnat hlídání psa. Nakonec se podařilo u osvědčené hlídací paní, ovšem v Olomouci. Komplikaci bylo potřeba přetavit ve výhodu, takže jsme přichystali dětem překvapení a z Olomouce do Prahy se přepravili Pendolinem.

Samotné cestě nebylo co vytknout. Seděli jsme u stolečku v dětském oddílu a právě se stolečkem, který byl zároveň hrací plochou deskové hry, si hošani vystačili dobrou hodinu. Poté jsme se vypravili do vagónu s bistrem a tam už to taková sláva nebyla. Něco jako jídelní vůz vlak neměl, vše, co se pořídí v bistru, je zabaleno v plastových obalech, aby to člověk bez úhony přenesl na své místo a tam pozřel. Takže vzhledem k tomu, že jsme na bistro ve vlaku spoléhali a neměli s sebou nic k jídlu, zbyla po naší cestě hromada jednorázového plastového odpadu. V tomto ohledu teda mají České dráhy dost rezervy.

Takže v pátek kolem půl deváté večer jsme vystoupili na pražském hlavním nádraží. O chvilku později už jsme se ubytovávali v hotelu Colloseum, který jsme nalezli jako vždy přes booking.com. Hotel byl fajn, umístěný v centru přímo u zastávky tramvaje (což se v noci, když nám pod okny halekali opilci a cinkaly tramvaje ukázalo jako nevýhoda), snídaně byly skvělé, takže v zásadě spokojenost.

V sobotu ráno že se teda vydáme do toho muzea. Muzeum mělo celý únor odstávku! Naštěstí jsme to zjistili z webu a ne až nárazem na zavřené dveře. Promptně jsme změnili plán a vyrazili (částečně metrem, aby jako děti měly o zážitek navíc) do Národního technického muzea. Tam se chlapci náležitě vyblbli, i když toho nejmenšího to posléze přestalo bavit. Za mě byla nejlepší expozice o hornictví, ale to už toho měl Víťa fakt plné zuby, tak jsme ji jen proběhli. V suterénu se nachází i něco jako restaurace, kde se dá docela slušně pojíst.

Z muzea jsme vyrazili přes park na Letné k Pražskému hradu. Není to úplně kousek, ale naštěstí je tam plno atrakcí, díky kterým se trasa rozkouskovala a děcka bez řečí šlapala – dětské hřiště, metronom a u něj exhibující skateboardisti, stromy na lezení atd. Krize nastala kolem Královské zahrady, která je v zimě zavřená, takže jsme museli jít podél hradeb, a to začali miláčci kňučet, že je bolí nohy. Naštěstí v bistru Lví dvůr jsme doplnili energii zákusky a svařákem (dokonce jsme seděli na zahrádce), načež jsme postoupili k osobní kontrole, abychom mohli projít na Hrad.

Z návštěvy Pražského hradu jsem měla takové smíšené pocity. Pamatujeme doby, kdy se do Svatovítské katedrály i Zlaté uličky dalo jít zdarma, nemuseli jsme nikomu ukazovat obsah svých tašek a přetlačovat se s lidmi, kteří při honbě za nejúžasnější instagramovou fotkou ucpou bezpečně nejužší místo na Hradě. A jelikož jsme navíc byli pořádně uchození, ukázali jsme dětem jen katedrálu a prezidentskou vlajku a Nerudovou ulicí sešli k tramvaji.

V neděli jsme se pěšmo vydali na okruh Slovanský ostrov (kde je hřiště) – Smetanovo nábřeží – Karlův most – Kampa – most Legií a skončili jsme opět na hřišti na Slovanském ostrově. Během vycházky jsme se procpali davy na Karlově mostě, prohlédli si umělecká díla venkovní expozice Musea Kampa, nakrmili kačeny a racky a objevili cenově dostupnou restauraci U Nováka s ucházející kuchyní. Poté jsme obstarali potravu na cestu domů a vlakem IC Opavan jsme se o tři minuty rychleji než Pendolinem dopravili do Olomouce, kde jsme vyzvedli auto a psa a přesunuli se domů. Nakonec přes drobné komplikace to byl velmi podařený výlet a Národní muzeum snad klapne zase někdy příště.