Druhý den po napůl probdělé noci, kterou aspoň lehce vykompenzovala bohatá snídaně, jsme se přesunuli pár zastávek tramvají na křižovatku ulic Nový Svět a Aleje Jerozolimskie. Obchůzku varšavským centrem jsme zahájili u umělé patnáctimetrové palmy vytvořené polskou umělkyní Joannou Rajkowskou po její cestě do Izraele. Symbolika tohoto počinu je několikerá, umělkyně ale hlavně chtěla uctít historií těžce zkoušené židovské obyvatelstvo Varšavy. U palmy začíná téměř dva kilometry dlouhá pěší zóna vedoucí ulicemi Nový Svět (Nowy Świat) a Krakovské Předměstí (Krakowskie Przedmieście). Cestou je vhodné zastavit se u několika zajímavostí, jako např. v přilehlé uličce Medvídka Pú, což je asi docela rarita. V místě, kde Nový Svět přechází v Krakovské předměstí, se nachází chrám Sv. Kříže. Do chrámu proudily davy lidí s malými proutěnými košíky naplněnými různými pochutinami (zahlédla jsem vejce, hrozny i klobásy), aby si je nechali posvětit. Nevím, co tento zvyk znamená a proč se v Polsku na Bílou sobotu dělá, ale lidé korzující s ozdobenými košíky vytvářeli příjemně slavnostní atmosféru. V chrámu jsou pohřbeni významní Poláci a v jednom z jeho pilířů je v hermeticky uzavřené skleněné nádobě uloženo srdce skladatele Fryderyka Chopina, který je pohřben v Paříži, ale jeho posledním přáním bylo, aby alespoň jeho srdce bylo převezeno do Varšavy. Poláci si potrpí na pomníky, cestou jsme jich viděli nespočet, obzvlášť monstrózní je ten spisovatele Adama Mickiewicze (který z nějakého záhadného důvodu nemám vyfocený).

U kostela sv. Anny, jehož věž se obvykle využívá jako vyhlídková terasa (ne tak na Bílou sobotu), začíná Staré Město, nejstarší čtvrť Varšavy, která byla po Varšavském povstání v roce 1944 nacisty systematicky srovnána se zemí. Po válce byly historické objekty kámen po kameni zrecyklovány, a co šlo, bylo použito k výstavbě nového Starého Města. Tento počin byl ohodnocen zapsáním na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. 

Co je na Varšavě opravdu příjemné, jsou ceny. Ani v nejcentrovatějším centru si člověk nepřipadá jako žebrák a může zapadnout do restaurace a lehce se občerstvit (na vícechodové menu to není, ale na vydatnou polévku a čaj na zahřátí v pohodě). Bohužel po obědové pauze začalo docela vydatně pršet, takže jsme v rychlosti došli k Barbakanu (součást městského opevnění) a jali se vymýšlet, pod střechu kterého muzea se uchýlíme. Zvítězilo Muzeum dějin polských Židů. Muzeum je umístěno ve stavbě dokončené v roce 2013, která sama o sobě srší symboly (např. vchod ve tvaru hebrejského písmena, které znamená kříž). Vestibul je obrovský, není v něm jediná lavička a stálá expozice, obsáhlá jako článek o muzeu na (české!) Wikipedii, je ve sklepě. Textů je tam tak na dva dny nepřetržitého čtení, bohužel není na první pohled zřejmé, co je opravdový základ, takže my jen bezradně bloumali a vlastně nevěděli, co si máme přečíst, abychom se dozvěděli to nejpodstatnější a nemuseli tam nocovat. Pro toho, koho židovství zajímá, to ovšem musí být ráj. A vypadalo to, že takových lidí tam je plno, protože každý urputně četl. 

Po tomto zážitku jsme upadli na židle do muzejní restaurace, kde teda ceny zas tak přívětivé nejsou. Ač venku přestalo pršet, odebrali jsme se posléze do hotelu, na další poznávání nebyla síla. Navíc jsem měla mokrý kabát a byla mi zima. Cestou jsme se ještě stavili u zbytku zdi, kterou bylo obehnáno varšavské ghetto. Zeď je dobře schovaná ve vnitrobloku na ulici Zlota, my ji hledali podle TripAdvisoru, pozorný turista ovšem objeví i směrové cedule. A to byla už opravdu poslední tečka.