Po přečtení knihy Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně a zhlédnutí stejnojmenného představení v Městském divadle v Brně (obojí mimochodem vřele doporučuji) jsem nabyla přesvědčení, že Žítková je místo, které nutně musím navštívit. Takže když jsme s kamarádkou a dětmi pár dní pobývaly nedaleko Luhačovic, jeden z výletů proběhl právě tam. Čekala jsem, že na návsi nevelké vísky vystoupíme z auta, koukneme vpravo a vlevo, zjistíme, že tam víceméně nic není, a pojedeme dále. Na místě nás ovšem čekala krajina, které nešlo odolat.

A tak jsme se vydali na malou procházku od hotelu Kopanice (který je tady jak pěst na oko) k domku poslední žítkovské bohyně. Bohyně se v těchto končinách říkalo ženám, které bohovaly – prosily Boha o pomoc. Byly známé svými léčitelskými a věšteckými schopnostmi, lidé se na ně obraceli se všemožnými problémy – od nemocného dobytka po nešťastnou lásku. Poslední žena, která vynikala v tomto umění a jejíž domek je možné po domluvě s majiteli navštívit, zemřela v roce 2001. Cestou není od věci dát si na místní ovčí farmě třeba lokše s bryndzou nebo caprese z ovčího sýra, k obědu potom doporučuji halušky v Penzionu Žítková.

Abychom děti maximálně vzdělaly, zastavily jsme ještě ve vesnici Komňa, jednom z míst, které se udává jako rodiště Jana Amose Komenského. Vzhledem k pokročilejší hodině jsme si musely vybrat, zda navštívíme domek zvěrokleštiče nebo památník Komenského. Všemi oběma hlasy zvítězil miškář. Chvilku nám trvalo, než jsme se dopídily, jak se dostat dovnitř, klíč totiž u sebe uchovává paní bydlící v sousedním domě, která dělá zároveň průvodkyni. Domek je vybaven tak, jak se zde žilo před více než sto lety, kdy zvěrokleštiči z Komni byli vyhlášení daleko za hranicemi vlasti. Nástroje sloužící tehdy k jejich obživě, jsou zde samozřejmě také k vidění.

Musím říct, že Bílé Karpaty nemám úplně prozkoumané, ale tento výlet mě přesvědčil o tom, že i zde je co objevovat a že bych se sem rozhodně měla ještě podívat.