Přestože máme Moravský kras za humny, moc často tam nejezdíme. To se však vzhledem k tomu, že z Václava se aktuálně stává jeskyňář a netopýrolog, musí změnit. Po zkušenosti s Údolím Říčky jsem kočár vyměnila za manducu, s níž jsem však neměla do té chvíle pražádné zkušenosti. Opravdu obdivuji matky, které dokážou přepravovat dítě výhradně v nosidle, mi to stačilo dvě hodiny a byla jsem ráda, že jsem se té devítikilové zátěže zbavila. Navíc se v tom nedá moc pohodlně fotit a trochu mi taky vadilo, že jsem neviděla pod nohy. Nicméně díky manduce se nám rozšířilo pole působnosti a mohli jsme absolvovat trasu od Horního můstku Macochy k Dolnímu můstku (schody), Salmovou stezkou do Pustého žlebu (prudký kopec, hodně kamenů) a kolem jeskyně Bertalánka (nepřístupná, zamřížovaný vchod) a Čertovy branky ke vchodu do Punkevních jeskyní (to už je po asfaltu). V nově zrekonstruované provozní budově Punkevních jeskyní jsme zakoupili suvenýr, posilnili se doma připravenou svačinou (dobře jsme udělali, protože všechna občerstvovací zařízení jsou v tomto období ještě zavřená), dvakrát přebalili smrduté dítě a vydali se k lanovce, jíž jsme využili k přepravě zpět nahoru (dvě minuty jízdy za 160 Kč, nekupte to).

Bylo to moc příjemné nedělní odpoledne, i když jsme nakonec do žádné jeskyně nevlezli. Cestou jsme potkali minimum lidí, dokonce ani u Punkevních jeskyní nebyly davy, Váša tažen vidinou jízdy lanovkou vzorně ťapal (byť otázka “Kde je ta lanovka?” padla asi dvacetkrát) a dokonce jsme si domů dovezli triko s netopýrem.