Naše další kroky na Slovensku vedly do Banské Štiavnice, jejíž historické centrum spolu s technickými památkami v okolí je zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V samotném městě je toho opravdu hodně k vidění (vše se samozřejmě točí kolem těžby drahých kovů), důkladná prohlídka zabere určitě celý den. Já ovšem nechtěla příliš týrat rodinu, takže jsme viděli jen to nejzákladnější.

Parkovali jsme přímo na náměstí sv. Trojice za 0,5 EUR na hodinu, což je v pohodě. Ovšem podmínky parkování jsou pro návštěvníky docela šifra. Všude sice visí cedulky, že parkování je placené, ale už není zřejmé, že se neplatí automatu, nýbrž pánovi v oražové vestě, který obchází město s kasičkou. Jeho rajón je asi poměrně velký, protože my stihli projít půl centra, abychom našli parkovací automat, než chlápek dorazil k našemu vozu a zkasíroval nás. Dá se platit i smskou, to má ovšem také háček – v textu zprávy, kterou je nutno poslat na uvedené číslo, je Č… jakože písmeno s háčkem… možná to funguje i po napsání C (v tom případě nevím, proč tam není rovnou jen C), nicméně věřím, že cizincům (a tím nemyslím Čechy) to krapet zkomplikuje život. Když nás v jedné uličce zastavila skupinka německých turistů s dotazem, jak mají zaplatit parkovné a my jim to polopatě vysvětlili, mávli rukou a řekli, že to risknou a na placení kašlou.

Další nepříjemnost nastala, když jsme se chtěli naobědvat. Štiavnica není příliš dog friendly – restauraci, kde bychom poseděli i se psem (ten teda spíš poležel) a zároveň nenačuchli cigaretovým kouřem až na kost, jsme bohužel nenašli. Nakonec jsme si sedli do jedné kavárny na zahrádku a snědli tam jídlo z vedlejšího zahrádkou nedisponujícího bistra. Nutností bylo samozřejmě utratit nějaké euro i v oné kavárně.

No a když jsme absolvovali toto martýrium, mohli jsme vyrazit na prohlídku města. Vyzvedli jsme si mapu v informačním centru, které sídlí v budově Berggericht na nám. sv. Trojice, přičemž z nádvoří domu se vchází také do veřejnosti zpřístupněné štoly Michal. Za symbolické vstupné (0,5 EUR) je možné se projít asi 75 metrů dlouhým tunelem, což je absolvovatelné i s tak malým dítětem, jako je náš tříleťák. Náš okruh potom vedl ke Starému zámku (bohužel bez vstupenky se nedá jít ani na nádvoří), ke Klopačce, která původně sloužila ke svolávání horníků do práce (nyní je v ní čajovna), dále kolem synagogy a podél hlavní štiavnické ulice po vyvýšeném chodníku zvaném trotuár. Nový zámek jsme oželeli, byť jde taky o jednu z top památek, protože jsme měli naplánovaný těžší kalibr – Banskoštiavnickou kalvárii.

Informovala jsem se v infocentru, zda je kalvárie schůdná i s kočárem, a ta dobrá žena za pultem mi bez mrknutí oka odpověděla, že ano (byť s dovětkem, že to bude trochu náročnější). No už dohrabat se k Dolnímu kostelu dalo dost zabrat a tam také většina naší rodiny skončila. Nahoru jsem pokračovala jen já, protože dál to nešlo ani náhodou. Opravdu paní na svém místě.

Kalvárie je komplex barokních objektů vybudovaný v polovině 18. století, který tvoří 19 kapliček, 3 kostely a sousoší Panna Marie Sedmibolestná pod křížem. V roce 2007 byla zařazena mezi sto nejohroženějších památek světa, což mělo ten pozitivní dopad, že se začalo s její opravou. Bohužel i po téměř deseti letech je její stav dost neutěšený, jen Dolní kostel svítí novotou. A kdo se znaven po náročném výstupu potřebuje občerstvit, může zamířit do příjemné restaurace nacházející se v letos otevřeném Návštěvnickém centru.

Na Banské Štiavnici je skvělé i její okolí. Štiavnické vrchy stojí za nějakou tu procházku, my kvůli ní dojeli až z Bojnic. Usilovně jsme pátrali na netu, jestli jsme schopni se doplazit s kočárem na vrch Sitno (něco jako český Blaník, taky tam odpočívají rytíři v pohotovosti, kteří vyjedou Slovákům na pomoc, až jim bude nejhůře). Tušili jsme, že od jezera Počúvadlo, což je nejzprofanovanější trasa, to nepůjde, protože těsně pod vrcholem je třeba zdolat poměrně dost schodů. Ale kdo hledá, najde, takže dle instrukcí jsme jeli do obce Svätý Anton, za níž je nenápadná odbočka doprava, která nás dovedla poměrně daleko (a hlavně vysoko) na kopec. Asfaltka vede až nahoru, ale kousek za rozcestníkem Vlčia jama je závora, takže autem to dál nejde, jen pěšmo a nedá se říct, že bychom se nenadřeli, převýšení tam ještě nějaké je. A jelikož Vašík vyšel po svých asi půlku a poté odmítl pokračovat, postavili jsme ho na stupátko ke kočáru, otec rodu tlačil kočár, já jeho, no pohled na nás musel být úžasný… Ale stálo to za to. Už prozkoumávání zříceniny hradu Sitno má své kouzlo (obzvlášť když jsme tam byli jen my). Na vrcholu je potom taková slabší občerstvovna, která prochází revitalizací, takže slibuje lepší zážitky. My si mohli dát jen kapustnicu, inzerovaný guláš se teprve (v poledne) vařil. Rozhledna je taková prapodivná, protože se z ní kouká přes dvojitá okna (která jdou naštěstí otevřít), ale výhledy jsou skvostné i bez rozhledny.

Když jsme se došourali dolů (dítě kopec zkušeně sjelo na odrážedle, jen podrážky jeho botů byly dole skoro průsvitné), naznali jsme, že bychom měli zkouknout alespoň jeden z tajchů, vodních nádrží vybudovaných za účelem výroby energie pro hornickou činnost. Asi nejznámější je tajch Počúvadlo propagovaný jako oblíbené rekreační místo. Nám se tam ale moc nelíbilo. Na koupání bylo docela chladno, v jezeře se stejně nemůžou koupat psi, nenašli jsme žádnou pořádnou restauraci, kde bychom se mohli slušně najíst, vybrali jsme si jeden ze dvou bufetů a byla to teda dost bída. Takže jsme se moc nezdrželi a zamířili k poslednímu cíli – dřevěnému kostelu v obci Hronsek, který je zařazen na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO v rámci Dřevěných chrámů ve slovenské části Karpat. Vzhledem k pokročilejší hodině a dlouhé cestě zpět do Bojnic jsme jen dojeli k (již zavřenému) kostelu, vyběhli z auta, cvakli pár nic moc fotek (večer, blbé světlo a tak), odškrtli si další UNESCO památku a jeli do penzionu :-).